Článek
Jana Paulová mezi ně patřila hned od začátku. Jak se herečka dostala do vily, kde už víc než třicet let bydlí, je vlastně docela náhoda. Tehdy ji pozvala kamarádka její starší dcery, jenže herečka zrovna měla malé miminko a moc se jí nikam nechtělo. Nakonec se ale přece jen zvedla a vyrazila. A právě tehdy do toho vstoupil osud. Když dorazila na místo kousek od Jíloviště, měla hned jasno – tady chce jednou žít. A už tehdy cítila, že tady by mohlo být dobře.
Tak dobře, že se rozhodla udělat všechno pro to, aby se tam s rodinou mohla usadit. A nakonec se jí to povedlo, ačkoliv cesta k vysněnému domovu nebyla vůbec jednoduchá. Byla to doba, kdy se s manželem Milanem Svobodou, hudebníkem, teprve nedávno přestěhovali do nového bytu v Praze. Bylo to finančně náročné období a nové stěhování nedávalo smysl. Přesto, když se dozvěděli o rozestavěném domě, který zůstal prázdný po náhlé smrti jeho původního majitele, začala Jana přemýšlet. Ne jako spekulant, ale jako někdo, kdo tu místo skutečně cítil. Nebylo to jednoduché.
Dům nebyl na prodej, a i když mohla s rodinou bydlet uvnitř, majitelčina dcera dlouho odmítala představu, že by jej někomu prodala. Prý by si to její otec nepřál. A tak to zůstalo otevřené. Až do chvíle, kdy se mezi řečí zmínilo, že by se do jednoho z pokojů měl stěhovat klavír. To, co znělo jako detail, nakonec rozhodlo. Ukázalo se, že zesnulý majitel vždy snil o domě, kde bude stát křídlo. A tak se dveře k domovu otevřely.
Paulová a Svoboda dům dokončili vlastními silami. Ne najednou, ale postupně, ale přesně tak, jak si oba přáli. A hlavně, jak to dovolil čas a rozpočet. Když se něco vydělalo, šlo to buď do zdiva, nebo do zahrady. Ta byla na začátku zarostlá, plná starých ovocných stromů, bez jasného tvaru. Časem se ale proměnila v prostor, který dnes působí jako prodloužená ruka domu.
„Dlouho jsem ani neměla potřebu nějak poznávat širší okolí, protože mě stačil les, který jsem měla u domu,“ cituje její slova web primaliving. Zahrada má vlastně dvě části. Jedna je divoká, anglická, s volným porostem a stezkou, která ústí přímo do lesa. Druhá je víc pečlivá, středomořská, s bazénem a místy pro odpočinek. Každá má jiný rytmus, ale společně tvoří celek, který nedělá rozdíl mezi tím, co je „doma“ a co už „venku“.
Bazén je obložený francouzským travertinem. Nešlo o žádné velké plány, spíš o souhru okolností. Kameny prý přišly jako dárek. Ne zlatý prstýnek, ale pár kusů skály. Podle Paulové možná ne běžný dárek, ale ten pravý. A tak vzniklo místo, které připomíná jih, ale patří sem. O ten dojem se stará i cedr, který tu roste proti všem pravidlům. Jehličnan, který bývá choulostivý, se tu rozrostl a zdá se, že mu to svědčí.
Po domě ani zahradě nevede žádná exkurze. Je to soukromý prostor, neukazovaný, nevystavovaný. Ale kdo zná Janu Paulovou, ten ví, že to celé dává smysl. Domov pro ni není vizitka. Je to zázemí, místo, kam se vejde rodina, práce i ticho. Za dva roky spolu s manželem oslaví padesát let od svatby. A právě v tom domě na okraji lesa strávili většinu společného života. Město zůstalo za rohem, ale čas tu běží jinak. Klidněji. Tak, jak si to přála od chvíle, kdy tam přišla poprvé.
Zdroje: hobby.blesk.cz, primaliving, poznatsvet.cz,
