Článek
Zíral jsem na něj s vidličkou na půl cesty k ústům. Polkl jsem sousto, které najednou chutnalo jako piliny.
„Influencer?“ zopakoval jsem, jako by to bylo nějaké exotické slovo z cizího jazyka. „Jako ty děti, co skáčou na TikToku?“
Tomáš protočil oči způsobem, který umí jen teenageři, když mluví s rodiči, kteří „prostě nechápou.“
„Tati, to není jen o skákání. Je to byznys. Podívej se na Jirku Krále nebo MenTa, ti vydělávají miliony. A dělají, co je baví,“ vysvětloval mi trpělivě, jako bych byl já dítě, ne on.
Moje žena Markéta mě pod stolem kopla do kotníku. Signál: „Nerozčiluj se, poslouchej ho.“
Je mi čtyřicet dva, vychovávám tři děti a myslel jsem, že rozumím světu. Pracuji jako projektový manažer, mám vysokou školu a slušnou kariéru. Ale čím dál tím víc zjišťuju, že nerozumím světu, ve kterém moje děti vyrůstají.
Tomáš je nejstarší. Chytrý kluk, vždycky měl jedničky bez velké námahy. Já už v jeho věku věděl, že chci studovat ekonomii. Měl jsem plán. On má Instagram, TikTok a představu, že se může živit natáčením videí.
Po té večeři jsem nemohl spát. Převaloval jsem se a přemýšlel, kde jsem jako rodič udělal chybu.
„Neblázni,“ šeptala Markéta ve tmě. „Je mu patnáct. V tomhle věku jsem já chtěla být rockovou hvězdou.“
„Jenže tohle je jiné,“ namítal jsem. „Tohle může zničit jeho budoucnost. Co když promarní roky honbou za nesmyslným snem?“
Markéta si povzdechla. „A co když ne? Co když má pravdu a je to legitimní kariéra? Jen jiná, než jakou známe my?“
Ta myšlenka mě děsila. Ne proto, že by mohla být špatná. Ale proto, že by mohla být pravdivá.
Další den jsem udělal něco, co jsem nikdy nedělal. Místo oběda s kolegy jsem zůstal v kanceláři a začal googlovat. Influenceři. Sociální sítě. Kolik vydělávají. Jak začít.
Četl jsem příběhy úspěšných youtuberů, tiktokerů a instagramerů. Některé částky mě šokovaly. Jiné aspekty mě děsily – nepřetržitá expozice, ztráta soukromí, závislost na algoritmech a rozmarech publika.
„Úspěšný influencer potřebuje vytvářet obsah téměř denně. Je to jako druhé zaměstnání, ale bez dovolené, bez jistoty, bez nemocenské,“ vysvětloval jeden článek.
Večer jsem zavolal svému bratrovi, který pracuje v marketingu.
„Michale, co si myslíš o influencerech? Tomáš říká, že tím chce být.“
Očekával jsem, že mě podpoří v mých obavách. Místo toho se zasmál.
„Víš, kolik platíme za spolupráci s influencery? Někteří z nich vydělávají víc než já. Je to tvrdá práce, musí být kreativní, konzistentní a autentičtí. Není to pro každého, ale když to někdo umí, může se tím živit velmi dobře.“
To mě zarazilo. Můj bratr, zodpovědný čtyřicátník s hypotékou, právě obhajoval kariéru, která mi připadala jako výmysl.
O víkendu jsem udělal něco, za co by se mi Tomáš pravděpodobně vysmál, kdyby to věděl. Založil jsem si účet na TikToku a začal sledovat pár českých influencerů, které zmiňoval.
Přiznej se – máš také předsudky vůči influencerům? Myslíš si, že je to jen o blbnutí před kamerou a předvádění se?
Já ano, měl jsem. A pak jsem sledoval kluka jménem Karel, který vysvětloval finanční gramotnost způsobem, který by zaujal i mě v patnácti. Viděl jsem dívku, která učila fyziku pomocí pokusů v kuchyni. A našel jsem i pár těch, kteří opravdu jen skákali do rytmu a dělali hloupé obličeje.
Když jsem pak v neděli seděl s Tomášem na zahradě, konečně jsem se ho zeptal: „Co vlastně chceš dělat jako influencer? Jaký obsah?“
Podíval se na mě překvapeně. Asi nečekal, že budu znát slovo „obsah“.
„Technologické recenze,“ odpověděl. „A tutoriály pro programování. Už teď mám kanál, kde pomáhám klukům se základy Pythonu.“
Zamrkal jsem. „Ty máš už kanál? A učíš programování?“
Pokrčil rameny, jako by to bylo samozřejmé. „Jo, už rok. Mám skoro dva tisíce odběratelů.“
V hlavě mi problesklo: kolik vlastně vím o svém synovi? O jeho talentech, zájmech, schopnostech?
Další týden jsme měli s Markétou dlouhý rozhovor s výchovnou poradkyní na škole. Byl to zajímavý kontrast – my dva, generace analogových dětí, a mladá poradkyně, která chápala digitální svět mnohem lépe.
„Influencer není povolání samo o sobě, je to spíš platforma,“ vysvětlovala nám. „Otázka je, jaký má Tomáš talent a co chce sdílet. Programování je skvělý základ, ať už bude pokračovat jako influencer nebo ne.“
Navrhla kompromis – Tomáš může rozvíjet svůj online profil, ale zároveň půjde na technické lyceum, které mu dá solidní základ pro budoucnost.
Když jsem to večer řekl Tomášovi, čekal jsem odpor. Místo toho pokýval hlavou.
„To dává smysl. Stejně potřebuju víc vědět o technologiích, abych mohl dělat lepší obsah.“
Uvědomil jsem si, že podceňuji jeho schopnost plánovat a myslet do budoucna. Možná proto, že vyrůstá v jiném světě než já, v jiné době, s jinými možnostmi.
Je to už tři měsíce od té večeře, kdy Tomáš odpálil svou bombu. Včera jsem se díval na jeho nejnovější video – vysvětloval, jak naprogramovat jednoduchý algoritmus pro rozpoznávání textu. Měl přes pět tisíc zhlédnutí.
Líbilo se mi to? Byl jsem pyšný? Obojí. A také jsem byl trochu zmatený.
Svět se změnil. Když jsem byl v Tomášově věku, o influencerech nikdo neslyšel. Internet byl v plenkách. Sociální sítě neexistovaly.
Jsem pořád přesvědčený, že potřebuje solidní vzdělání a záložní plán. Ale už se nebojím, že by „promarnil“ život honbou za chimérou. Protože jsem pochopil něco důležitého – i když nerozumím světu, ve kterém vyrůstá, on mu rozumí. A to je možná důležitější.
„Když budeš dělat, co tě baví, a budeš v tom dobrý, peníze přijdou,“ říkával můj táta. Tehdy mluvil o řemesle, o práci v bance, o tradičních kariérách. Ale možná ta rada platí i dnes, jen v jiném kontextu.
Nechápu svět influencerů a možná nikdy nebudu. Ale začínám chápat svého syna. A to je nakonec to nejdůležitější.
