Článek
Neustále dokola čtu nejenom na sociálních sítích, ale také internetu nepěkné diskuze a články na téma Ukrajina a Ukrajinci. Začínám tedy přemýšlet nad tím, co nám tito lidé provedli tak strašného, že máme neustálou potřebu na ně útočit? Podívejme se na to trochu z jiné stránky, kdybychom my utíkali z války a někdo by se k nám takto choval. Máme zde spoustu matek samoživitelek, které si vzaly na sebe jednu bundu a co nejvíce věcí pro dítě. Ušly několik stovek kilometrů jen proto, aby se dostaly na hranice a do jiného státu. Tito lidé nechali na Ukrajině své domovy, někdy i blízké a neví, co s nimi je. Znám jeden takový příběh a ten vám chci odvyprávět.
Naše sousedka je Ukrajinka
Když začala válka, měla jsem strach, co se bude dít. Nikdo netušil, jak moc se válečný konflikt může rozšířit, a co to bude znamenat pro nás, nevinné lidi. Bála jsem se toho moc. Ale rozhodla jsem se pomáhat. Začala jsem posílat penízky kam to šlo. Lidé se sem začali dostávat a já pomáhala i v migračních centrech jako dobrovolnice. Jednoho dne se u nás v domě začala objevovat cizí paní s malým chlapečkem. Zjistila jsem, že je to Oksana, která pochází z Charkova. Když začala válka, stihla si sbalit jednu tašku, do které naházela to nejnutnější pro svého syna. Sama si na sebe nevzala téměř nic. Její rodina zůstala na Ukrajině a ona se celou dobu bála, co s nimi je. Neměla s nimi žádné telefonické spojení, nefungoval internet, vůbec nic. Naštěstí se po několika měsících dozvěděla, že jsou všichni v pořádku.
Oksana je vystudovaná zdravotní sestra, která se rozhodla pomáhat druhým. Sama se však setkává s nenávistí a nechápe, proč tomu tak je.
Rozhodla se odjet zpět
Oksana tady začala ihned chodit do práce, aby vydělala penízky. Chtěla pomoci své rodině, nakupovala jim základní věci, které se nezkazí, a posílala je na Ukrajinu. Když se situace alespoň částečně uklidnila, vrátila se zpět, aby sem odvezla i svou nemocnou maminku a tatínka. Její manžel stále bojuje. Oksana je vystudovaná zdravotní sestra, která zde nastoupila do nemocnice. Ze své práce je ale zklamaná. Setkává se totiž s předsudky, že je špatná a lidé se od ní nechtějí nechat ošetřit. Je z toho zklamaná a tvrdí, že Češi jsou dobrý národ, který se bojí. Ona jen nechápe, v čem jsou jako Ukrajinci jiní. Co nám provádějí. Ví, že někteří její krajané se nechovají dobře, ale za to ti ostatní nemohou. Je to stejné jako my Češi, a také nás nikdo nehází do jednoho pytle a všude se k nám chovají dobře. Oksana se naučila velmi dobře česky, protože by si přála ve společnosti zapadnout mezi normální lidi. Syn nastoupí do první třídy a ona bere služby navíc jen proto, aby svou rodinu uživila.
Já sama se ptám, proč neustále útočíme na tyto bezbranné lidi, kteří potřebují naší pomoc a nejsou sami nadšení z toho, že zde musí být. Tito lidé přece nechtěli utéct. Oni mají na Ukrajině své domovy, mají tam své rodiny a práci. Nikdo z nich nechtěl odejít, ale musel. Proto se zamýšlím, jak by bylo nám, kdybychom utíkali a někde se k nám stavěli jako k odpadu společnosti. Takové chování není v pořádku a já bych si moc přála, aby se to změnilo. Abychom se všichni k sobě chovali tak, jak máme, nebyli jsme na sebe zlí a vycházeli si vstříc. Jinak nikdy nedocílíme společného zájmu, nikdy se nezbavíme nepokojů, násilí a agrese, která zde panuje. A to je škoda.
