Článek
Jako by někdo popisoval přesně to, co my s Matějem prožíváme už tři roky. Jen s tím rozdílem, že můj syn nemá jen živou povahu. Má diagnostikované ADHD a hyperaktivitu. A pro nás není úniku. Pamatuji si ten den, kdy nám doktor řekl diagnózu, jako by to bylo včera. Matějovi bylo pět a mně se zhroutil svět. Ne proto, že bych své dítě milovala o něco méně. Ale protože jsem věděla, že před námi leží cesta plná překážek, předsudků a dveří, které se před námi zavřou dřív, než je vůbec stihneme otevřít.
První měsíce po diagnóze jsem strávila hledáním informací, terapeutů, možností léčby. Všechno, co jsem našla, jsem četla, všechno jsem zkoušela. Dieta bez cukru, více pohybu, strukturovaný režim, relaxační techniky, odměnový systém. Některé věci pomohly víc, jiné míň. Ale nic z toho Matěje „nespravilo“. Protože on není rozbitý. Je jen jiný.
Nástup do školy byl zlomový okamžik. První třída, paní učitelka Procházková – anděl v lidské podobě. Pochopila Matěje od prvního dne. Viděla za jeho neklid, za jeho vykřikování, za jeho impulzivitu. Viděla chytrého chlapce, který touží poznávat svět, jen to dělá jinak než ostatní.
„Paní Králová, Matěj je neobyčejný chlapec,“ řekla mi na naší první konzultaci. „Je to práce navíc, ale já ho z té třídy nechci vypudit. Najdeme způsob, jak mu pomoci.“
A našla. Dovolila mu sedět na gymnastickém míči místo židle. Nechala ho každých dvacet minut projít se ke koši a zpět. Dávala mu speciální úkoly, aby zamezila okamžikům, kdy se začínal nudit a hledat jiné podněty. Byla to ona, kdo ostatním dětem vysvětlil, že Matěj za své chování nemůže, že jeho mozek funguje prostě jinak.
Jenže škola není celý svět. A všude jinde narážíme na nepochopení a odmítání.
„Bohužel, váš syn nemůže navštěvovat náš kroužek keramiky,“ sdělila mi vedoucí v domě dětí a mládeže. „Minule rozbil tři výrobky jiných dětí, a to nemůžeme tolerovat.“
Zkusili jsme judo – to skončilo, když v záchvatu frustrace udeřil trenéra. Zkusili jsme výtvarný kroužek – odtamtud nás vyhodili, když pomaloval stěnu místo papíru. Plavání? Tam ho odmítli, protože se neustále potápěl pod vodu, když měl plavat v řadě. Dokonce i knihovna, kam jsem ho chtěla přihlásit na čtení pohádek, nám zavřela dveře po jediné návštěvě, kdy Matěj v záchvatu energie shodil celou polici knih.
Jednou, to mu bylo sedm, jsme byli na hřišti. Matěj se tam popral s jiným klukem o houpačku. Nic vážného, žádné zranění, prostě dva kluci a jeden spor. Jenže druhý rodič přišel ke mně a přímo před Matějem prohlásil: „Nemůžete ho nechat doma? Takové dítě nemá co dělat mezi normálními dětmi.“
Tu noc jsem plakala do polštáře, aby to Matěj neslyšel. A druhý den ráno jsem se rozhodla. Budu ho učit sama. Ne proto, že bych ho chtěla izolovat od světa. Ale proto, že mu chci dát čas, prostor a lásku, kterou potřebuje, aby se naučil fungovat ve světě, který pro něj není stavěný.
Když jsem to oznámila paní učitelce Procházkové, byla zklamaná. „Matěj u nás ve třídě udělal takový pokrok,“ namítala. „A děti ho mají rády, vážně.“
„Vím,“ odpověděla jsem. „A jsem vám za to nesmírně vděčná. Problém není ve škole. Problém je všude jinde. Potřebuje víc času se mnou, víc individuálního přístupu. Chci mu dát maximální šanci být tím, kým může být.“
A tak teď učím Matěje doma. Vstáváme v sedm, snídáme, pak se učíme. Matematiku, češtinu, prvouku. Pak jdeme ven, běháme, skáčeme, lezeme po stromech – cokoliv, co mu pomůže vybít energii. Odpoledne čteme, malujeme, hrajeme didaktické hry. Je to náročné, vyčerpávající a často frustrující. Ale když vidím, jak rozkvétá, když mu dám prostor být sám sebou, vím, že to stojí za to.
Někdy se ptám, jak dlouho to zvládnu. Jestli jsem mu tímto rozhodnutím spíš neublížila. Jestli by nebylo lepší, kdyby se naučil čelit všem těm odmítnutím, která ho v životě čekají. Ale pak si vzpomenu na ten výraz v jeho očích, když mu někdo další řekl, že je divný, špatný, problémový. A vím, že teď dělám to nejlepší, co můžu.
Svět může být kruté místo pro děti, které nezapadají do škatulek. Jako rodiče jsme jejich prvními a nejdůležitějšími zastánci. A někdy to znamená udělat těžké rozhodnutí, postavit se proti proudu a říct: „Moje dítě je jiné. A je to v pořádku.“
