Článek
Přijela jsem jako obvykle na své oblíbené parkoviště. Bylo nacpané k prasknutí, však sobotní nákupy, to už tak bývá. Konečně vidím volné místo - tedy zdánlivě volné. Stál tam starší pán s vozíkem a mával na někoho v dálce. Jeho manželka pomalu kroužila po parkovišti v autě, zatímco on tam držel stráž.
Zapnula jsem blinkr a začala couvat. Pán začal rozčileně gestikulovat, že tam parkovat nemůžu, že to místo drží pro manželku. Prý už tam stojí s vozíkem deset minut. To jako vážně? Od kdy je nákupní vozík rezervace parkovacího místa? Vystoupila jsem z auta a řekla mu to na rovinu - že takhle to nefunguje. Že parkoviště je pro všechny a kdo dřív přijede, ten dřív parkuje. A že vozík není značka rezervace.
To jste měli vidět to divadlo! Začal křičet, že jsem drzá, že nemám úctu ke starším, že za jejich mladých let by si tohle nikdo nedovolil. V tu chvíli přijela jeho manželka. A místo aby uznali, že tohle není správné chování, začali na mě oba křičet. Prý jsem nevychovaná, prý nemám respekt, prý oni jsou důchodci a já bych jim měla uhnout. Jako by důchodový věk byl nějaká vstupenka k lepšímu zacházení.
Nejhorší na tom všem bylo, že se kolem začali srocovat další lidé. Někteří je podporovali - hlavně ti starší. Prý bych měla mít úctu k šedinám. Ale jakou úctu? K někomu, kdo si myslí, že může porušovat pravidla jen proto, že je starší? To určitě. Nakonec jsem na tom místě zaparkovala. Ne proto, že bych nutně musela parkovat zrovna tam. Ale proto, že tohle chování prostě nemůžeme tolerovat. Nemůžeme dovolit, aby si někdo myslel, že může blokovat parkovací místa vozíkem, zatímco ostatní marně hledají, kde zaparkovat.
Ten pár pak stál před supermarketem a každému, kdo šel kolem, vyprávěl, jaká jsem nestyda. Jak jsem jim ukradla místo. Jak dnešní mladí nemají žádnou výchovu. Přitom oni byli ti, kdo porušoval základní pravidla slušného chování. Tohle není o věku. Je to o aroganci a pocitu nadřazenosti. O tom, že si někteří lidé myslí, že pravidla platí jen pro ostatní. Že oni můžou všechno, protože jsou přece starší, zasloužilejší, důležitější.
A víte, co je na tom nejsměšnější? Když jsem vycházela z obchodu, viděla jsem je, jak dělají to samé na jiném místě. Zase vozík, zase blokování, zase to samé divadlo. Jen tentokrát s někým jiným. Zřejmě je to jejich oblíbená taktika. Někdo řekne, že jsem měla být velkorysá. Že jsem měla nechat starší lidi zaparkovat. Že by mi to nic neudělalo. Ale o to přece nejde. Jde o princip.
Parkoviště má svoje pravidla. Kdo první přijede, ten první parkuje. Žádné blokování míst vozíky, žádné držení místa pro někoho jiného. A je úplně jedno, jestli je vám dvacet nebo sedmdesát. Pravidla platí pro všechny stejně. Příště, až uvidím někoho blokovat parkovací místo vozíkem, udělám to samé. Protože někdy musíme říct ne. I když je ten druhý starší. I když nás označí za nevychované. Protože tolerance takového chování vede jen k tomu, že bude čím dál častější.
A těm dvěma starším lidem vzkazuji - věk není vstupenka k lepšímu zacházení. Respekt si musíte zasloužit chováním, ne počtem let v občance.
Zdroje: autorský text
