Článek
Sousedka radila, jak ho správně přebalovat, kolegyně z práce posílala odkazy na speciální polohovací polštáře a kamarádky mi vyprávěly své porodní příběhy tak barvitě, že jsem měla pocit, jako bych u toho sama byla. Ale tohle všechno bylo nic proti moudrům mé tchyně Dany.
Dana byla učitelkou na prvním stupni, než odešla do důchodu. Třicet let praxe s dětmi jí dalo pocit, že je odbornicí na výchovu všech dětí světa. Včetně mého, který byl sotva dva měsíce na světě. Zpočátku jsem její rady brala s rezervou. Když řekla, že miminko musí spát jen na zádech, přikývla jsem, protože to samé nám radili v porodnici. Když prohlásila, že Matěj pláče, protože má určitě hlad, zdvořile jsem poděkovala. Ale když začala kritizovat doslova všechno, co jsem dělala, začala jsem cítit, jak ve mně narůstá tlak jako v papiňáku.
„Takhle ho nedržíš správně, víš? Musíš mu víc podpírat hlavičku,“ říkala, když jsem kojila. „V jeho věku by už měl spát celou noc, určitě ho rozmazluješ,“ prohlásila, když jsem vstávala třikrát za noc. „Za našich časů jsme děti otužovali, a ne je balili jako mumie,“ kritizovala, když jsem oblékla Matějovi o jednu vrstvu navíc, protože venku foukal studený vítr.
Vydržela jsem to rok. Rok plný narážek, nevyžádaných rad a srovnávání s tím, jak ona vychovala mého manžela – který je mimochodem naprosto úžasný, takže něco na tom asi bude, jak ráda připomínala. Pak přišel den, který změnil dynamiku našeho vztahu navždy.
Byl to Matějův první rok a my jsme slavili narozeniny. Sešla se celá rodina, byl dort, spousta dárků a Matěj konečně dělal ty roztomilé věci, které se od ročního dítěte očekávají – snažil se sfouknout svíčku, rozbaloval dárky (tedy spíš trhal papír a zajímal se víc o něj než o obsah) a žvatlal cosi, co tchyně okamžitě interpretovala jako „babi“, i když to znělo spíš jako „blablabla“.
Po obědě, když už byl Matěj unavený a začínal být trochu mrzutý, mi tchyně předala dárek. Nebyl pro Matěje, byl pro mě. S úsměvem jsem rozbalila balíček a uvnitř našla knihu. „Jak správně vychovávat dítě: Průvodce pro rodiče, kteří to myslí vážně.“ Ta kniha měla podtitul, který mi vyrazil dech: „Jak se vyvarovat nejčastějších rodičovských chyb.“
Podívala jsem se na tchyni s otázkou v očích. „To je od Michaela Lowryho, víš? Je to uznávaný odborník. Myslím, že by ti to mohlo pomoci,“ řekla s úsměvem, který by jiní mohli považovat za laskavý, ale já v něm viděla jen triumf.
Něco ve mně prasklo. Ne nahlas, ne výbuchem, ale tím tichým, definitivním způsobem, kdy si člověk uvědomí, že už má dost. Poděkovala jsem za dárek a uložila knihu do knihovny. Kde zůstala nedotčená dalších několik dní.
Mezitím jsem udělala něco, co bych normálně neudělala. Zašla jsem do knihkupectví a hledala knihu, která by byla dokonalou odpovědí. Po hodině hledání jsem ji našla – titul „Tchyně a uzda: Jak se naučit mlčet, když to nejvíc potřebujete“. Byla to vtipná kniha plná historek o tchyních, které se příliš pletou do životů svých snachy a zetě, s radami, jak vytvořit zdravé hranice.
O týden později měla Dana narozeniny. Zabalila jsem knihu do krásného papíru, přidala mašli a s manželem a Matějem jsme jí přišli popřát. Když rozbalila můj dárek, na okamžik ztuhla. Přečetla název, podívala se na mě, pak na svého syna a pak zpět na knihu.
„To je od Taylor Marshové, víš?“ řekla jsem s úsměvem, který byl přesnou napodobeninou toho jejího. „Je to uznávaná odbornice na rodinné vztahy. Myslím, že by ti to mohlo pomoci.“
Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Manžel vedle mě ztuhl a asi čekal, že se strhne hádka. Ale nestrhla. Dana se místo toho začala smát. Nejdřív tiše a pak stále hlasitěji, až jí tekly slzy po tváři.
„Tak to jsi mě dostala,“ řekla, když se konečně uklidnila. „Asi jsem to přeháněla, co?“
Od toho dne se něco změnilo. Ne najednou, ne dramaticky, ale postupně. Dana začala víc pozorovat a méně mluvit. Když měla chuť něco poznamenat k mému rodičovství, často se kousla do jazyka a místo kritiky nabídla pomoc.
„Nechceš, abych ti ho pohlídala, zatímco si odpočineš?“ zeptala se jednou, když byl Matěj obzvlášť náročný a já očividně vyčerpaná. A když jsem souhlasila, jen si ho vzala a hrála si s ním, bez jediného komentáře k mým rozhodnutím.
Vzala jsem tu její knihu o výchově a začala v ní listovat. A víte co? Některé z těch rad nebyly špatné. Stejně jako ty moje rady pro tchyně. Řekla bych, že jsme obě měly co se učit.
A tak to je s knihami – nikdy nevíte, co vám přinesou, dokud je neotevřete. A někdy ta nejlepší kniha, kterou můžete někomu dát, je ta, která vás naučí spolu lépe vycházet.
