Článek
Ta místa v duši, kde se mísí stud s překvapením a kde si najednou uvědomíte, jak moc se váš život a vaše hodnoty odlišují od lidí, které jste kdysi považovali za blízké.
Vracela jsem se minulý týden z Prahy domů do Plzně. Bylo úterý odpoledne, vlak poloprázdný, a já si hledala místo, kde bych mohla v klidu dokončit rozpracovanou prezentaci. Sedla jsem si do oddílu, který se zdál být prázdný. Otevřela jsem notebook a na chvíli se ponořila do světa grafů a čísel. Po dvaceti minutách nastoupila v Berouně skupinka lidí a obsadila místa v chodbičce poblíž. Jejich hlasitá konverzace mě vytrhla ze soustředění.
A pak jsem ten hlas poznala. Ten nezaměnitelný, pronikavý smích. Zvedla jsem oči a spatřila ji – Janu. Bývalou kolegyni z marketingového oddělení, se kterou jsem před třemi lety pracovala v jedné pojišťovně. Dříve upravená, vždy profesionální žena, která teď vypadala, jako by prošla nějakou podivnou transformací.
Vlasy měla rozcuchané, make-up rozmazaný a v ruce držela plechovku nějakého míchaného alkoholického nápoje. Ale to, co mě šokovalo nejvíc, nebyl její vzhled, ale způsob, jakým mluvila. Hlasitě, bez jakýchkoliv zábran a s vulgárními výrazy, které se na ni vůbec nehodily.
„A ten debil mi řekl, že na to nemám nárok! Já! Po pěti letech v tý posraný firmě!“ křičela na celý vagon a divoce gestikulovala. Její společníci, dva muži a jedna žena, které jsem neznala, se hlasitě smáli a přikyvovali.
Přistihla jsem se, jak se instinktivně skrčuji za svým notebookem. Nechtěla jsem, aby mě viděla. Nechtěla jsem, aby mě poznala. A hlavně jsem nechtěla, aby ostatní cestující věděli, že ji znám.
„A ta kráva z personálního, co si myslí, že je něco víc, mi řekla, že si mám podat oficiální žádost. Jako kdybych byla nějaká nula!“ pokračovala a upíjela ze své plechovky.
V hlavě se mi vynořovaly vzpomínky na Janu, jakou jsem znala dříve. Vždy profesionální, trochu uzavřená, ale spolehlivá. Nikdy nemluvila vulgárně. Nikdy veřejně nepomlouvala. Co se s ní stalo?
„Hele, to je ta kunda, co mě vyhodila! Ta, co jí manžel zahejbá s tou zrzkou z účtárny!“ ukázala najednou na telefon, kde zřejmě probírala fotky s přáteli. Všichni se znovu rozesmáli a já jsem cítila, jak mi rudnou tváře, i když se to netýkalo mě.
V tu chvíli jsem se za ni neskonale styděla. Ale styděla jsem se i za sebe – za to, že se stydím za ni. Za to, že sedím schovaná a předstírám, že ji nevidím. Bylo mi trapně i za myšlenku, že by mě někdo mohl spojovat s touto verzí Jany, která je tak vzdálená od všeho, co jsem kdy s ní zažila.
Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout a pozdravit ji. Možná je to jen špatný den. Možná je to jen maska, kterou si nasazuje před novými přáteli. Možná má problémy, o kterých nic nevím.
Než jsem se stihla rozhodnout, všimla si mě. Naše oči se setkaly a já jsem v nich zahlédla okamžik poznání. Trvalo to jen vteřinu, ale viděla jsem v nich i záblesk studu. Rychle odvrátila pohled a najednou ztišila hlas. Její další slova jsem už nerozeznala.
Cítila jsem úlevu, že mě nepozdravila. A hned poté výčitky svědomí. Co to o mně vypovídá? Že jsem povrchní? Že soudím lidi podle toho, jak se chovají na veřejnosti? Možná prochází těžkým obdobím. Možná se jen snaží zapadnout mezi nové přátele.
Do Plzně zbývalo ještě třicet minut a já jsem se nedokázala soustředit. Myslela jsem na to, jak tenká je hranice mezi námi a lidmi, kterými bychom se mohli stát. Jak snadno můžeme sklouznout k chování, za které se budou stydět naši známí. Jak rychle se můžeme změnit, aniž bychom si to uvědomovali.
V Plzni jsem vystoupila z vlaku jako první a rychle zamířila k východu. Neotočila jsem se, nepozdravila jsem ji, ani jsem se neujistila, zda je v pořádku. Prostě jsem odešla s pocitem, že jsem selhala jako bývalá kolegyně i jako člověk.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik Janin asi potkáváme. Lidí, které něco zlomilo, posunulo, změnilo. Lidí, kteří možná potřebují spíš naše pochopení než naše odsouzení. A kolikrát jsem já sama byla pro někoho tou „Janou“ - tou, za kterou se někdo styděl, aniž by znal celý můj příběh.
Na druhou stranu, existuje moment, kdy přestává být důležitý příběh a začíná být důležité chování. Kdy přestává být podstatné, proč někdo jedná, jak jedná, a začíná být podstatné, že tak prostě jedná.
Nevím, co se stalo s Janou. Nevím, jestli se změnila ona, nebo jestli taková byla vždycky a já jsem to jen neviděla. Ale vím, že to setkání ve vlaku mi připomnělo, jak důležité je zůstat věrný sám sobě, svým hodnotám a svému charakteru - navzdory všemu, čím procházíme.
