Článek
Protože být v životě nespokojený je jednodušší. Možná si říkáte, k čertu, jak to může být jednodušší? Vždyť jedno staré moudro praví, že s úsměvem jde všechno lépe. Pravda je však taková, že náš pocit spokojenosti nám hatí evoluce. Proto musíme o svou spokojenost svádět každý den boj, kdy se snažíme přepisovat dráhy v našich mozcích, navzdory tomu, kam nás žene naše biologické naprogramování. Říká se, že lenost je matkou pokroku, ale naše neustálá nespokojenost a touha po něčem lepším nás žene dál nezanedbatelnou silou.
Chtění kořenem trápení?
Samo o sobě není špatně něco chtít, o něco usilovat. Problém nastává ve chvíli, kdy už máme dost, ale chceme stále více. Opravdu musíme brát ty přesčasy v práci, protože chceme vyměnit auto za nové? Opravdu nám udělají radost již šesté luxusní boty? Musíme se cítit nedostatečně, když kolegové mají každý rok nový telefon, kdežto my fungujeme s telefonem, který už je dávno po záruce? Filosof Allan Watts jenou řekl: „Bažení po pozitivním zážitku je negativním zážitkem, kdežto přijetí negativního zážitku, je zážitkem pozitivním.“
Přijmout věci takové, jaké jsou, však často není jednoduché. A zde se dostáváme k tomu, proč je jednodušší být nespokojený. Dá mnohem méně práce nadávat na nespravedlnost světa, než se srovnat s tím, že věci nejsou takové, jaké bychom je chtěli mít. Málokdy máme něco tak, jak bychom si to přáli. A teď si představte, že ke spokojenosti byste si museli říct, že chcete věci tak, jak se dějí. To zní nejenom náročně, ale i trochu absurdně.
Metafora dvou šípů
V budhistické filosofii je utrpení přirovnáváno ke dvěma letícím šípům. Možná se ptáte, proč ke dvěma. Odpověď je jednoduchá. První šíp nás zasáhne vždycky. Ten jsme nemohli předvídat, nečekali jsme jej a tak nás zasáhl a rána teď bolí. Za ním však letí šíp druhý. Ten symbolizuje náš postoj k danému utrpení a zde už je jenom na nás, jestli se oním šípem necháme zasáhnout a zažijeme ještě „tu druhou“ bolest. Častokrát se nám stane něco nepříjemného a my si ještě sypeme sůl do rány, vyloženě se rochníme v tom, jak zle se máme, jenom aby ostatní viděli, jak těžký život to máme.
Co s tím?
Jak jsem již psala, být spokojený je dřina a člověk to nezmění ze dne na den. Ale jde to. Mozek je tvárný a čím méně něco opakujeme, tím slabší se ony spojení stávají a naopak. Můžeme formovat své myšlení, ale chce to práci, čas a ještě větší množtví práce. Je tedy na vás, zdali vám stojí za to se snažit změnit své myšlení ke spokojenosti, nebo se dál utápět v bahýnku, které nám nevoní, ale je již důvěrně známe.
