Článek
Když se mě poprvé jeden z mých kamarádů zeptal, na co se těším, tak mě to trochu vyvedlo z míry. Postupem času jsem však tuto otázku zařadila do svého repertoáru otázek, které si pokládám a časem i do otázek, na které se ptám druhých lidí. Občas dostanu velice zajímavé odpovědi, které mi o druhých něco řeknou, ale taky mi to umožní lépe poznat sebe. A došlo mi, že když na tuto otázku můžu odpovědět na každý den něčím, tak jsem asi šťastný člověk.
Dvě skupiny lidí
V úvodu článku jsem zamlčela, že nemám ve svém životě jenom lidi, co se na nic netěší. Spíše mě zaráží, jak propastné rozdíly jsou mezi odpověďmi. Připadá mi, jako by lidé buď odpovídali, že nemají nic, na co se těší, nebo naopak jsou schopni z rukávu vysypat hromadu věcí, na které se těší, které jim dělají radost. Čekala bych nějakou škálu a ne tak silné binární rozdělení. Vede mě to k otázce, zdali to je více o tom, jestli se ty hezké věci dějí, nebo o tom, zdali je člověk dovede a chce vidět.
Vděčnost
Výzkumy ukazují, že pocit vděčnosti úzce souvisí s pocitem životní spokojenosti. A myslím si, že to má co dočinění i s tím, jak moc se člověk dokáže těšit na věci. Jak moc dovedeme ocenit to, co už máme. V tuhle chvíli mi naskakují moudrá slova, u kterých si už bohužel nepamatuji autora.
„To, co nyní máš, je to, co jsi kdysi chtěl.“
Žijeme v dopředné společnosti, stále se za něčím ženeme, chceme víc, lépe a rychleji. Nemáme čas se zastavit a ocenit to, čeho jsme dosáhli, co už v životě máme. Místo toho jsme stále zaměření na to, co nám chybí. A u každé věci si říkáme, že to už bude to ono, ale místo toho se po dosažení jedné mety hned začneme hnát za dalším cílem. Co kdybychom zkusili více ocenit, že se již nyní máme hezky a dovolili si mít radost z obyčejných věcí, jako je například dobré jídlo, ranní káva nebo pohled na hezkou oblohu.
Co s tím můžeme udělat?
Již nějakou dobu razím životní motto, že je třeba si život udělat hezký. A jak si jej můžeme udělat hezký? Tím, že si do něj zkusíme zahrnout drobné radosti, i když se nám někdy úplně nechce. Vyrobíme si jistou kulturu a rituály příjemnosti, ať už se jedná o již zmiňovanou ranní kávu, nebo třeba poklidnou večeři doma s partnerem bez telefonů a jiných zlodějů pozornosti.
Také se ukazuje, že pomáhá si každý den vyjmenovat pár věcí, za které jsme vděční. A ještě větší sílu to má, když si to člověk zapisuje. Protože pak se k tomu může vrátit ve chvílích, kdy to potřebuje. Jsem ráda, že se nacházím zde v Česku, které i když má své trable, tak to není na úrovni blízké Ukrajiny. Že co víc potřebuji, než udělat svou práci a ve zbytku času si to udělat hezké. Uvařit si dobré jídlo, uklidit si, abych okolo sebe měla hezky, večer jít v klidu spát s tím, že se můžu těšit na další obyčejné ráno.
