Článek
Nikdy jsem nebyla typ, který by o sexu mluvil nahlas.
Ne proto, že bych se styděla za své tělo.
Ale proto, že jsem se bála ztratit ten obraz, který o mně měli ostatní.
Tiché, spořádané, „normální“ ženy.
Takové, která ví, kdy se usmát, kdy mlčet a kdy říct: „To nevadí.“
Jenže ono to vadilo.
Vadilo to roky.
A já jsem se rozhodla, že už nebudu držet jazyk za zuby – ani když jde o věci,
které se prý neříkají.
.
První, komu jsem to zkusila říct, byl on.
Muž, který měl v očích jistotu, v rukách zkušenost a v hlase tón,
co tě nutí věřit každému slovu. Byla jsem z něj nervózní.
Ne proto, že by mě děsil, ale proto, že jsem v něm poprvé cítila něco,
co jsem do té doby neuměla pojmenovat: prostor.
Místo, kde bych možná mohla být sama sebou.
Tak jsem to riskla.
Řekla jsem mu, co chci.
Ne všechno. Jen kousek pravdy, takový malý test, jestli to unese.
Chvíli mlčel.
A pak se usmál a řekl: „Ty jsi teda pěkně perverzní.“
A já se usmála taky.
Protože to byla ta nejupřímnější definice svobody, jakou jsem kdy slyšela.
Byla jsem perverzní, protože jsem přestala hrát.
Protože jsem přestala dělat to, co se ode mě čekalo.
Protože jsem místo „to je jedno“ řekla „ne“ — a někdy i „ještě“.
Byla jsem perverzní, protože jsem si dovolila cítit.
A říkat to.
A to je pro svět, který chce poslušné ženy, nebezpečné.
.
Zvláštní, jak rychle se slova mění v nálepky.
Když muž mluví o tom, co chce, říká se tomu sebevědomí.
Když to řekne žena, říká se tomu odvaha… nebo úchylka.
A občas obojí.
Ale víš, co je největší paradox?
Že většina mužů touží přesně po té ženě, kterou by zároveň soudili.
Po té, která se směje, když se jí zmocňuje chtíč.
Po té, která ví, že sex není výkon, ale jazyk.
A že někdy mluví víc než slova.
.
Dlouho jsem si myslela, že sexualita je něco, co se má schovat.
Že ženské potěšení je jako oheň – krásné, ale nebezpečné.
A tak jsem ho v sobě držela pod pokličkou.
Jenže čím víc jsem se snažila být „slušná“, tím víc jsem ho cítila.
Ne v těle.
V hlavě.
V myšlenkách, které se vracely pozdě večer,
když jsem zhasla světlo a zůstala sama.
To nebyla perverze.
To byla pravda, která se dožadovala prostoru.
.
Když jsem se jí konečně podívala do očí, začaly se dít věci.
Zjistila jsem, že spousta žen kolem mě cítí totéž — jen to nevysloví.
Mají sny, které by nikdy nenapsaly do chatu, fantazie,
které by nikdy nepřiznaly ani sobě.
A přitom právě v nich je ta část, která dýchá.
Nejsme perverzní.
Jsme opravdové.
A to je často ten největší zločin, který může žena spáchat.
.
Lidé si myslí, že sex je o těle.
Ale pro mě je hlavně o odvaze.
O schopnosti být nahá i bez svlékání.
O tom říct: „Tohle mě vzrušuje.“
A počkat, co to udělá s tím druhým.
Protože tam, v té chvíli ticha, se ukáže všechno.
Kdo zůstane.
Kdo uteče.
A kdo tě začne vidět.
.
Někdy přemýšlím, proč to tolik lidí děsí.
Proč je jednodušší přijmout ženu, která trpí, než ženu, která si to užívá.
Možná proto, že potěšení je moc.
A moc ženám nikdy nikdo rád nedával.
Ale já už se omlouvat nebudu.
Ne za to, že vím, co chci.
Ne za to, že mě vzrušuje víc ticho než slova.
Ne za to, že můj chtíč má tvář pravdy.
A víš, co je ironie?
Ten, kdo mě nazval perverzní, se nakonec stal tím, kdo mě poznal nejmíň.
Viděl mě nahou, ale neviděl mě skutečně.
Protože nahota není o těle.
Je o přijetí.
A to on nikdy nedokázal.
.
Dnes, když slyším to slovo – perverzní – už se neusmívám.
Jen pokrčím rameny a řeknu:
„Možná. Ale aspoň to říkám nahlas.“
Protože upřímnost může znít špinavě,
když žiješ ve světě, který miluje lež.
.
Závěr
Jestli je být perverzní totéž jako být svobodná, tak mi tu nálepku klidně nechte.
Protože nic není víc sexy než žena,
která už se nestydí za to, že cítí.
-----------------------
✏️ Napiš mi do komentářů — myslíš, že žena, která říká,
co chce v posteli, ztrácí tajemství… nebo konečně získává svobodu?
-----------------------
A jestli se ti článek líbil, klikni vlevo nahoře na Sledovat,
ať ti neunikne další moje zpověď. 💗
Lenka.V
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
