Článek
Nešlo o moment vášně, jak ho ukazují filmy.
Nebyla to scéna, kde všechno ztratí kontrolu.
Byl to okamžik ticha.
A v tom tichu jsem se konečně setkala sama se sebou.
Ležela jsem, cítila jeho dech, a poprvé jsem nechtěla nic předstírat.
Žádné herectví, žádné „je to dobré, pokračuj“, žádná snaha být ideální milenka.
Jen dech.
A dotek, který mě učil poslouchat vlastní tělo.
.
Dlouho jsem nevěřila, že to dokážu
Vyrůstala jsem v době, kdy se o ženském potěšení nemluvilo.
Když se žena udělala, bylo to něco, co „se povedlo“.
Když ne, prostě se o tom mlčelo.
Měla jsem v sobě tichý stud – že něco není v pořádku, když to nejde.
A možná právě ten stud to celé držel zamčené.
Každý milenec, kterého jsem potkala, chtěl být ten, kdo to „dokáže“.
Nikdo nechtěl slyšet, že potřebuju víc času, ticha, důvěry.
Až on.
Ten, který se neptal, „už?“
Jen mě pozoroval, vnímal dech, zůstával.
Všechno to začalo obyčejným polibkem
Žádné velké předehry.
Jen polibky, které se pomalu měnily v dech.
Jeho ruce nikam nespěchaly, jeho pohled nechtěl potvrzení.
Byla to zvláštní směs něhy a jistoty.
A já jsem poprvé necítila tlak – jen prostor.
V tom prostoru se stalo něco, co jsem nečekala.
Tělo se samo nadechlo.
A pak přišla vlna, která nebyla jen o těle.
Byla o přijetí.
Nešlo o výkon, o „techniku“.
Šlo o chvíli, kdy se někdo dotýkal mé duše ústy.
.
Přestala jsem se stydět za to, že to trvá
Ženské tělo má svůj rytmus.
A já ho dlouho potlačovala, protože jsem se bála být „moc pomalá“.
Jenže právě v pomalosti se děje všechno podstatné.
Učila jsem se přijímat dotek bez povinnosti něco vracet.
Učila jsem se dýchat, když se tělo bránilo.
A dovolila jsem si být prostě přítomná.
Když se to stalo, necítila jsem triumf.
Cítila jsem klid.
Ten klid, který přichází, když už se nebráníš sobě.
.
Není to o něm. Je to o mně.
On byl jen zrcadlem.
Nástrojem, který mi ukázal, co všechno ve mně čekalo.
Nešlo o to, že to udělal dobře.
Šlo o to, že jsem se přestala bát být otevřená.
A v té otevřenosti se stalo to, co tělo vždycky umělo – jen jsem ho dřív neposlouchala.
Možná to zní jako banalita, ale každá žena, která někdy předstírala, ví, jaký je rozdíl mezi orgasmem těla a orgasmem duše.
Ten druhý nepřichází z tlaku, ale z ticha.
Od té doby se všechno změnilo
Ne že bych pokaždé prožila to samé.
Ale něco se ve mně posunulo.
Zmizela snaha být „výkonná“.
Zůstala touha být pravdivá.
Dřív jsem měla pocit, že sex je o mužích.
Teď vím, že je to prostor, kde se setkávám se sebou.
On může být přítomen, může mě vést, ale nakonec –
to, co se stane, začíná ve mně.
.
Když žena přestane hrát, začne cítit.
A když začne cítit, začne žít.
Někdy stačí jeden dotek.
Jeden dech.
Jeden muž, který nehodnotí, ale zůstane.
A někdy – když máš štěstí –
se neuděláš kvůli němu.
Uděláš se proto, že jsi konečně doma.
.
Závěr: Co jsem si z toho odnesla
Není to příběh o orgasmu.
Je to příběh o důvěře.
O chvíli, kdy přestaneš hledat potvrzení zvenčí a najdeš ho v sobě.
A možná právě tehdy poznáš, že největší blízkost nezačíná tělem,
ale tichým přijetím sebe.
-----------------------
✏️ Napiš mi do komentářů — Jak to máš ty?
Umíš si dovolit být při milování úplně přítomná,
nebo se ti hlava pořád snaží mít věci pod kontrolou?
Zajímá mě, jestli jsi to někdy opravdu cítila – až do ticha.
-----------------------
💬 A jestli s tímhle tématem souzníš nebo tě ten text zasáhl,
dej �� Like, nebo klikni vlevo nahoře na Sledovat,
ať ti neunikne další moje zpověď.
-----------------------
📖 Mohlo by tě taky zajímat:
�� Řekla jsem mu, co chci v posteli – a začaly se dít věci
