Článek
„S kolika muži jsi vlastně spala?“ zeptal se, když jsme seděli na gauči a dopíjeli víno. Před chvílí mě líbal na krku. Teď čekal, až vytáhnu číslo, podle kterého si mě nejspíš zařadí. Nechtělo se mi odpovídat. Ne proto, že bych se za svou minulost styděla. Znala jsem ten zvláštní výraz, který se některým mužům objeví ve tváři, když dostanou přesně tu upřímnost, o kterou si řekli.
„Proč tě to zajímá?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Jen tak. Bavíme se přece o všem.“
To byla pravda. Bavili jsme se o jeho rozvodu, o mé práci, o tom, proč se mu nedaří usnout vedle někoho nového. Věděl, že jsem se kdysi několik měsíců vídala se ženatým mužem a že na to nejsem pyšná. Já věděla, že po rozchodu s bývalou partnerkou občas otevře její profil, přestože tvrdí, že už je dávno v pořádku.
Líbilo se mi, že se spolu nemusíme tvářit jako dva lidé bez minulosti. Jenže otázka, kterou právě položil, zněla jinak. Chtěl jediný údaj, který si bude moct zapamatovat, porovnat a možná mi ho jednou vrátit.
„A kolik by pro tebe bylo moc?“ řekla jsem.
Zasmál se. „Žádné číslo není moc.“
Podívala jsem se na něj. Měl jednu ruku položenou na mém koleni a čekal na odpověď s výrazem člověka, který je přesvědčený, že ho nic nepřekvapí.
„Čtrnáct.“
Ruka zůstala na mém koleni, ale přestala se hýbat.
„Aha,“ řekl.
To jediné slovo zabralo v pokoji víc místa než celý náš předchozí rozhovor. Napil se vína, položil skleničku na stolek a zeptal se, jestli do toho počítám i krátké známosti.
„Počítám lidi, se kterými jsem spala,“ odpověděla jsem. „Na to ses ptal.“
„Jasně.“
Jenže jasné nebylo nic. Ještě před minutou ho zajímalo, jestli bych s ním jela v sobotu na výlet. Teď se díval do skleničky, jako by se v ní objevilo něco, co tam předtím nebylo.
Napadlo mě, že se začnu vysvětlovat. Řeknu, že je mi přes čtyřicet, že některé vztahy trvaly roky a jiné skončily po několika schůzkách. Že čtrnáct mužů není čtrnáct současně otevřených kapitol. Byly mezi nimi lásky, omyly i lidé, jejichž příjmení bych si dnes vybavovala obtížně.
Pak mi došlo, jak zvláštně bych na tom gauči vypadala. Seděla bych vedle muže, kterému jsem se ještě před chvílí líbila, a obhajovala každé období svého dospělého života, aby mě znovu chtěl políbit.
„Čekal jsi méně?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčel. „Asi jo.“
Oceňovala jsem, že to řekl. Přesto mě to zabolelo.
„Kolik?“
„Nevím. Třeba pět.“
„Proč zrovna pět?“
„To je jedno.“
Jenže ono to jedno nebylo. Pět by zřejmě znamenalo, že jsem měla život, který si uměl představit, a čtrnáct už bylo číslo, za kterým viděl něco jiného. Přitom o žádném z těch mužů nic nevěděl. Netušil, koho jsem milovala, s kým jsem se cítila osaměle ani kdy jsem odešla dřív, než jsem si připustila, že mě ten vztah ničí.
„Ty jsi mi své číslo nikdy neřekl,“ připomněla jsem mu.
„Neptala ses.“
Měl pravdu. Zajímalo mě, jestli umí být něžný i ve chvíli, kdy zrovna nechce sex. Jestli dokáže říct, že se bojí. Jak mluví o ženách, se kterými mu to nevyšlo. Počet jsem k tomu nepotřebovala.
Možná měl svou vlastní nejistotu, o které zatím neuměl mluvit. Možná si najednou připadal jako jeden z mnoha a chtěl slyšet, že je výjimečný. Kdyby mi to řekl, rozuměla bych mu. Místo toho se mě zeptal, jestli jsem někdy přemýšlela, co v muži podobná odpověď vyvolá.
„Přemýšlela,“ řekla jsem. „Proto jsem se tě ptala, proč to chceš vědět.“
Odvrátil pohled. Nebyla to hádka. Mluvil tiše a já také. Právě tím to bylo nepříjemnější. Nedalo se říct, že jsme se jen nechali unést vztekem a ráno bude všechno zase snadné.
.
Číslo, které za mě začalo mluvit
V kuchyni jsem dolila vodu do džbánu, ačkoliv ho nikdo nepotřeboval. Chtěla jsem na chvíli stát jinde než pod jeho pohledem. Když jsem se vrátila, posunul se na gauči, abych si mohla sednout vedle něj. Mezi námi zůstalo místo, které tam předtím nebylo.
„Nechtěl jsem tě soudit,“ řekl.
Věřila jsem mu, že to neměl v plánu. Zároveň jsem viděla, že právě přehodnocuje, co si o mně myslel. Obojí může být pravda. Člověk někdy položí otázku ze zvědavosti a teprve po odpovědi zjistí, kolik vlastních představ do ní vložil.
„Jakou odpověď jsi ode mě vlastně chtěl?“ zeptala jsem se.
Promnul si čelo. „Nevím. Asi jsem měl pocit, že když si tak dobře rozumíme, bude to podobné jako u mě.“
„A kolik je to u tebe?“
„Devět.“
Skoro jsem se zasmála. Ne proto, že by jeho číslo bylo směšné, ale kvůli té vzdálenosti mezi námi. Pět lidí. Pět příběhů, z nichž žádný neznal, a přesto mu připadaly důležité.
„Vadilo by ti, kdybych se teď začala vyptávat na každou z těch devíti žen?“ řekla jsem. „Kterou jsi miloval. Se kterou ses vyspal, i když jsi věděl, že s ní nechceš vztah. Které jsi zavolal podruhé jen proto, že ti bylo smutno.“
Podíval se na mě. „Asi jo.“
„Mně by zase vadilo, kdybys to samé dělal se mnou.“
Přikývl, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho trápí moje odpověď, nebo to, že jeho reakci vidím tak zřetelně. Já sama jsem v tu chvíli nebyla klidná a moudrá. Chtěla jsem, aby řekl něco, co mi vrátí předchozí večer. Třeba že je překvapený, ale pořád jsem pro něj stejná žena. Neřekl to.
Seděli jsme vedle sebe a já si vzpomněla, jak snadno se v intimních chvílích tváříme otevřeně. Dokážeme říct, co se nám líbí, kam sáhnout a kdy zpomalit. O tom, jak těžké je říct si, co chci v posteli, jsem už psala. Ten večer jsem zjistila, že říct pravdu o minulosti může být ještě těžší. Tělo přijímáme v přítomném okamžiku. S představou jeho předchozího života si někdy nevíme rady.
Po chvíli mi položil ruku na záda. Byl to opatrný dotek, skoro otázka. Neucukla jsem, ale ani jsem se k němu nepřitulila.
„Mrzí mě ten výraz, co jsem udělal,“ řekl.
„Mě taky.“
„Potřebuju si to trochu srovnat.“
Taková věta se neposlouchá lehce, když se týká vašeho života. Přesto byla poctivější než předstírat, že se nic nestalo. Rozhodla jsem se odejít domů. Ne jako trest. Potřebovala jsem se vyspat ve vlastní posteli a nemyslet na to, jestli každé další jeho pohlazení znamená, že už mě znovu přijal.
U dveří se mě zeptal, jestli se uvidíme.
„Ráda bych,“ řekla jsem. „Ale nechci se vrátit a mít pocit, že ti dlužím vysvětlení za každého muže přede mnou.“
O dva dny později jsme šli na procházku. Bez vína a bez gauče se mluvilo snáz. Přiznal, že ho překvapení rychle přerostlo v porovnávání. Přemýšlel, jestli se mnou má někdo lepší vzpomínky než on. Přestože jsme spolu byli teprve krátce, chtěl mít jistotu, kterou mu žádné číslo dát nemohlo.
To už jsem dokázala pochopit. Neznamenalo to, že mi jeho první reakce přestala vadit. Znamenalo to, že jsme konečně mluvili o skutečné věci.
Nevím, kolik má mít člověk zkušeností, aby se cítil jistě. Zřejmě na to neexistuje číslo. Vím jen, že když se mě někdo zeptá na mou minulost, může dostat odpověď. A pak se ukáže, jestli ho zajímám já, nebo žena, kterou si místo mě představoval.
Právě v tom pro mě spočívá přitažlivost, o které se mluví mnohem méně než o vzhledu či zkušenostech. Psala jsem o ní i v článku Co ženy skutečně vnímají v intimitě u muže (a proč to není o číslech). Je to pocit, že vedle druhého člověka můžu být pravdivá. I když mu moje odpověď na chvíli vezme řeč.
-----------------------
Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤, ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
💞 Další příběhy Lenky.V:
❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️
-----------------------
Lenka.V
Každá z nás někdy něco předstírala. Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.
✍️
Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava. O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.
Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.
Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.
