Článek
Nezdraví děti, nezdraví rodiče… Kde by se to ty děti tedy naučily?
Bohužel to pozoruji také. Dnes a denně. Češi nezdraví, Češi nepomáhají, Češi vám tak maximálně vynadají.
Ráno jdou děti do školy. Před školou potkají učitelku. Co myslíte, že udělají? Nic! Jako by byla vzduch. Jako by jí v životě neviděly. Přece nebudou zdravit kdejakou úču! To je opruz!
Kdyby jen děti. Přijde mladík z vedlejšího oddělení do naší kanceláře a co myslíte, že udělá? Nic! Nezaklepe, nepozdraví. Přijde až k vám a začne: „Potřebuji od vás ASAP …“. Že by nějaké „prosím“? Co to je? Kolegyně jednou nevydržela a po jeho požadavku odpověděla s klidem „prosím“. No, koukal na ní, jestli se náhodou nezbláznila.
A takových příkladů by byla spousta. Přiženou se jak velká voda do obchodu a už si poroučí. Pozdrav? Co to je? Nezdraví rodiče, tak zákonitě nezdraví ani děti. A nebude zdravit ani další generace, protože už ani netuší, že by se to mělo. Pozdrav je svým způsobem i vyjádření úcty k tomu druhému. A dnes se razí heslo, že úctu si člověk musí zasloužit. Není automatická. Tudíž i ten pozdrav si nejspíš musíte napřed zasloužit. Je to divná doba, dost hnusný přístup jednoho k druhému.
A na závěr ještě jedna perlička. Češi zásadně nepomáhají. Když jsem byla v Londýně a táhla jsem těžký kufr, o nějakých eskalátorech jsem si mohla tak nechat zdát. Pěkně po schodech! Hned ke mně ale přiběhl místní muž středního věku a s kufrem mi pomohl. Během pobytu se mi to stalo několikrát. Vždy, když jsem potřebovala pomoci, někdo ochotný byl kolem. Když jsem se vrátila zpět, na Smíchovském nádraží bohužel také schody. Když jsem táhla kufr nahoru, ženská s chlapem se do mě pustili, že jim překážím a abych hnula zadkem. Ve vlaku mě jiný chlápek seřval, že tam ten kufr překáží, abych ho koukala dát nahoru. Tak jsem ho slušně požádala, jestli by mi pomohl, že ho neuzvednu. Houkl na mě, že on mi ho nebalil a nemám tahat zbytečnosti. No, není nad to, být zase doma!
