Článek
Ve Španělsku jsem vlastně nikdy nebyla. Zato jezdím docela často do Itálie a tam je podobný jev pozorovatelný také. Tedy ve městech. Venkovské babičky jsou zase úplně jiné. Sebevědomé asi ano, ohromně komunikativní, ale i z mého pohledu prostě babičky.
Jedno mají Italky se Španělkami společné, a to je jižanský temperament. Nesedí doma a nečekají, až si na ně někdo z rodiny udělá čas, jako to je u nás. Naopak. Rodiny velmi často bydlí pohromadě, nebo poblíž sebe a nezájem o staré rodiče by tam byla ostuda nejhrubšího zrna. Už ta pospolitost vlévá lidem život do žil. U nás je naopak trend staré rodiče odkopnout a už i kvůli obyčejnému nákupu bývá často dusno. To člověku na náladě a ani sebevědomí nepřidá.
A ta pospolitost jižanských národů není jen v rámci rodiny, ale celé široké komunity. Sousedé se chovají jako přátelé, chodí spolu do ulic i do té kavárny.
Tady? Spousta starých je osamělých. Sedí doma, protože přátelé ubývají, pokud ještě nějací jsou. Rodině jsou na obtíž, pokud tedy zrovna není potřeba pohlídat vnoučata. Tak pro koho se strojit a upravovat? Mnozí to prostě už vzdali a snaží se jen tu samotu nějak přežít. Ta pospolitost tu prostě chybí. A když je nějaká dáma jako ty Španělky, koukají na ní, jak na nějakou povětrnici. A média plní články o tom, jak si důchodci žijí nad poměry, protože, nedej bože, chodí ke kadeřnici a do kavárny. Společnost se na takové akčnější důchodce kouká s despektem jako na vyžírky. Tipla bych si, že ani to ve Španělsku není myslitelné.
A ona i ta výše důchodu dělá hodně. U nás neexistuje nějaké přilepšování babičce k důchodu. Naopak si mnozí mladí ještě chodí pro peníze.
Pokud bude českým babičkám společností někdy dovoleno vypadat jako ty Španělky, je to ještě běh na dlouhou trať. Pokud vůbec, protože ta nevraživost většinové společnosti ke starým lidem se tady spíš zhoršuje. A kdo si troufne vyčnívat a být terčem urážek a osočování? Jsou, ale moc jich není.
