Článek
Samozřejmě není řeč o každé španělské a každé české ženě pokročilého věku, ale rozdíl v poměru je patrný pouhým rozhlédnutím se kolem sebe.
České ženy jsou stejně krásné jako ty španělské, přestože naše fyzické dispozice jsou téměř kontrastní. Stereotypy určují, že zatímco my jsme ztepilé Slovanky se světlou pletí, ony černovlasé, drobné a tmavooké. Proč samy k sobě přistupujeme zejména v pozdním věku tak odlišně, to ale nijak nevysvětluje.
Sedmdesátnice a osmdesátnice se narodily těsně nebo krátce po druhé světové válce. Češky vyrůstaly v komunismu, zatímco španělské ženy v době velmi machistického období frankismu. Na růžích tedy neměly ustláno ani jedny, ani druhé.
Staré Španělky se ale od českých žen stejného stáří liší zejména vnitřní energií a ženskostí, která z nich vyzařuje až do pozdního věku. Nenápadná elegance a styl jde ruku v ruce s ženským sebevědomím, které z nich odchází velmi pomalu. Na pohled to nejsou žádné životem znavené a odevzdané ženy, které už dávno rezignovaly samy na sebe.
Žiji v Barceloně, což je technicky vzato Katalánsko, nikoli Španělsko jako takové, ale protože úkaz je pozorovatelný napříč zemí, budu tedy hovořit o španělských dámách. Koneckonců v Madridu a jiných španělských městech je výskyt starých dam stejný jako v Praze, Brně nebo v Ostravě.
Ale zpět k onomu rozdílu mezi českými a španělskými starými ženami, který i bez větších analytických schopností musí každého objektivního pozorovatele překvapit.
Nedávno jsme na toto téma hovořily s přítelkyní, která za mnou přijela na pár dní. I ona, sama velmi krásná a elegantní dáma, byla při pohledu na stařenky posedávajících v kavárnách nebo procházejících barcelonskými ulicemi konsternovaná.
Ani my už nejsme žádné mladice, ale do věku dam, o kterých je řeč, nám ještě zbývá poměrně dlouhý čas. Smutně a s rukou na srdci jsme uznaly, že převážná většina českých starých žen zkrátka vypadá a působí úplně jinak než Španělky. A to nikoli pouze fyzickými dispozicemi a stylem, ale zejména mírou rezignace.
Vnitřní nastavení, ať už je jakékoli, se ale dá do jisté míry obelstít. Všechny víme, že když se alespoň trochu upravíme, cítíme se lépe a sebevědoměji. Čím jsme starší, tím víc na to ale zapomínáme. S postupujícím věkem už mnoho žen na svůj zevnějšek rezignuje a vzpomene si na něj pouze u příležitostí významných událostí.
Co je tedy na starých Španělkách od pohledu jinak? Vyzařují odlišnou energii, která se nedá jen tak implantovat, přenést nebo naučit. Dá se jí ale inspirovat. Snažily jsme se tajemství nesporného rozdílu mezi španělskými a českými stařenkami rozluštit.
Střih vlasů je asi to první, co českou postarší ženu od té španělské odlišuje. Staré španělské dámy nenosí účesy typu „beránek,“ nebo „na kluka“, který je mezi českými ženami od určitého věku tolik populární. Přitom snad nic nezabíjí ženskost tolik, jako právě tyto nudné účesy. České ženy jako by volaly do světa, že už jsou staré. Přitom péče o beránka, trvalou nebo foukanou není o nic méně komplikovaná než o dobře střižené mikádo. A to patří mezi španělskými stařenami k těm nejpopulárnějším účesům.
Staré Španělky se neoblékají vyzývavě ani exkluzivně, samozřejmě pokud vynecháme vyšší společenskou třídu. Řeč je ale o úplně obyčejných starých městských ženách, a u těch zůstaneme. O takových, které chodí nakupovat do samoobsluhy, jezdí městským autobusem, a některé si i pomáhají k chůzi hůlkou. Stejně jako jejich české protějšky.
Při návštěvách Čech mě vždy překvapují postarší ženy libující si v legínách, které kromě toho, že jsou společensky nepřijatelné, jsou také zoufale nelichotivé. Neváhají v nich vyrazit na veřejnost, na nohy si nazují neforemné sandály a celý outfit dovrší obepnutým trikem, případně volnými šaty. Pohodlíčko nade vše.
Španělku v legínách kromě cesty na pilates nebo lekci jógy nikde neuvidíte. Stará žena si obleče plátěné či lněné kalhoty nebo klidně i džíny, košili či nějakou halenu a nazuje si kecky, baleríny nebo sandály na klínku. Barev se přitom nebojí. Žádný luxus, ale vkusné oblečení hodné staré paní.
Na co ale jižanky obecně dbají, je manikúra a pedikúra. Nalakované nehty zejména na rukou bývají u těchto dam samozřejmostí a není žádnou zvláštností sedět při návštěvě salónu vedle devadesátileté stařenky. Asi je pochopitelné, že legíny a rudé nehty by k sobě asi příliš neladily.
Totéž platí o špercích. Náušnice a prsteny jsou nezbytnou součástí španělského stylu, stejně jako náramky a přívěsky na krk či korále. Bižuterie ani módní kožené náramky a provázky nejsou zapovězené a má je doma každá žena. Španělská i česká. Navíc téměř nic nestojí.
Španělské ženy stejně jako české trpí chorobami stáří včetně deformací páteře. I jim se povoluje kůže na obličeji, krku, na pažích a po celém těle. Jako by to ale neviděly a v rámci fyzických možností si dál žijí svými životy.
U stolečku na terásce denního baru vedle mě s přítelkyní jedna taková paní seděla. Osmdesátku už zcela jistě oslavila před pár lety. Nemohly jsme si pomoct a po očku ji pozorovaly.
Seděla sama. Přišel číšník a s úsměvem se jí zeptal, jestli si dá campari jako obvykle. Paní přikývla, pousmála se a dál se věnovala vlastním myšlenkám. Čišel z ní klid, sebevědomí a respekt. Byla vrásčitá, ale krásná.
Neobdivovaly jsme ji kvůli pěstěnému mikádu střiženému krátce pod uši ozdobenými velkými kulatými náušnicemi, ani kvůli volné lněné halence v pastelové zelenkavé barvě, jednoduchým džínům nebo keckám na nohách, ani pro pár prstenů a jemný make-upu, ale pro to, co vyzařovala. Klid, důstojnost a sebevědomí. Bylo jí ukradené, že je stará.
Tahle paní byla typickou starou městskou Španělkou. Jiná byla pouze v tom, že si dopřávala pohodičku v baru sama a vůbec se toho nebála. Španělky totiž většinou chodí do kaváren a na terásky ve skupinkách.
Nestěžují si na nemoci a nepředhánějí se v útrapách a příkořích stáří. Smějí se, dobírají si jedna druhou, povídají si o svých rodinách a probírají společenská témata. Neutápí se v sebelítosti a nežehrají na osud. Pořád mají jiskru v oku a ženské sebevědomí, i když navenek jsou povadlé stejně jako české ženy.
Paní u vedlejšího stolku byla ve své samotě důstojná. Dopila sklenku, zaplatila a odešla. Teprve když kolem nás procházela a tlačila před sebou chodítko, lehce se na nás usmála. Jako by věděla, na co jsme myslely.
V očekávání argumentu, že český starobní důchod je nižší než španělský, a proto o sebe české ženy nemohou pečovat, připouštím, že průměrná španělská penze je skutečně o něco vyšší, ovšem stejně jako životní náklady. A na rozdíl od českých penzí se z ní platí daně.
Samozřejmě, že jsou i v českých městech k vidění krásné stařenky, stejně jako v Barceloně ženy, kterým už je dávno jedno, jak vypadají. Jenom bohužel pro nás v obráceném poměru.
Elegance nespočívá ve vynaložených prostředcích, nýbrž v rozpoložení a životním nastavení. Drahý designový kus z nikoho dámu neudělá a na kráse nepřidá. Španělky umí stárnout s grácií a měly bychom se jimi inspirovat.
Třeba by pak ubylo nejapných komentářů na téma starých a protivných lidí, kteří si pořád jenom na něco stěžují.
