Článek
Jmenuji se Andrea a je mi 34 let. Někdy mám pocit, že jsem neviditelná. Když procházím ulicí, nikdo si mě nevšímá. Když sedím v kavárně, číšník se dívá skrz mě. A sedím tam sama a koukám do hrnku s kafem. Když si stáhnu aplikaci na seznamování, dostanu sotva pár zpráv, a ty jsou buď hloupé, nebo od lidí, které bych si sama nevybrala. Kteří chtějí jen občasné postelové hrátky, ale o vztah nestojí. Nejsem vybíravá. Ale nechci být jen matrací, ale také ženou, kterou má někdo rád.
A tak jsem tady. Sama. Už tolik let.
Nevím přesně, kdy se to zvrtlo. Možná to bylo na vysoké, když jsem se věnovala jen studiu a neměla čas na vztahy. Možná když se moje nejlepší kamarádka vdala a už na mě neměla čas. A možná jsem jen… nikdy nebyla dost dobrá, dost atraktivní a sexy, abych někoho zaujala. Možná prostě jen nevím, jak na to. Stárnu a přitom pořádně nevím, jak oslovit muže. A kde vlastně jsou? Existuje vůbec ještě někdo nezadaný? Nemám ten pocit.
Zkoušela jsem snad všechno. Seznamky. Rychlé rande. Změnu šatníku. Dietu. Cvičení. Dokonce i koučink pro nezadané ženy. Ale nic. Pořád nic. Ženské si prý mohou vybírat, ale z koho, když nikdo není? Vlastně nikdy o mě žádný chlap ani nezavadil. Mám nadváhu, vím, ale když to jídlo je to jediné, co mám.
A tak jím. Nejsem hloupá, vím, že to není řešení. Ale jídlo je tu vždycky. Nestane se, že by mě odmítlo, že by mě ignorovalo. Když otevřu ledničku, je tam. Sladké, slané, cokoliv potřebuju, aby aspoň na chvíli zaplnilo tu prázdnotu.
A pak se na sebe podívám do zrcadla a je mi ještě hůř. Moje tělo není takové, jaké bych chtěla. Přibrala jsem a už se nepoznávám. Ale co na tom záleží? Kdo by se na mě vůbec díval?
Kamarádky nemám. Ty, které jsem měla, se vdaly, mají děti, řeší školky, rodinné dovolené. Když jsme si ještě občas psaly, cítila jsem se jako vetřelec. Já, ta osamělá, která nemá o čem mluvit, protože její život je pořád stejný. Po čase jsem se přestala ozývat. A ony se neozvaly zpátky.
Dny plynou jeden jako druhý. Práce, domov, televize, jídlo. Někdy si říkám, že takhle přece nemůžu žít napořád. Ale jak z toho ven? Jak se změnit, když nevím, kde začít? A vlastně chybí i ta základní motivace.
Možná bych měla někam vyrazit. Třeba do nějakého kurzu. Nebo se aspoň projít. Ale už jen ta představa mě unavuje. Zkoušela jsem to tolikrát! A tak si radši vezmu sušenky, pustím si seriál a na chvíli zapomenu, jak strašně sama jsem.
