Článek
Hloupost není urážka, ale spíše označení pro určitý způsob myšlení a chování, který člověka omezuje a ostatním dokáže pěkně znepříjemnit život. Někdy jde o nedostatek informací, jindy o neochotu učit se a přizpůsobovat. Každý z nás může v určitých situacích jednat hloupě, ale u některých lidí se určité znaky objevují pravidelně. A nejhorší na tom všem je, že hlupák je obvykle přesvědčen, že on má pravdu, on je chytrý a inteligentní a hlupáci jsou všichni okolo. Ani na vteřinu ho nenapadne o sobě a svých tvrzeních zapochybovat.
Jaké jsou tedy typické rysy, které charakterizují „hloupého člověka“?
1. Neschopnost připustit vlastní omyl
Chytrý člověk dokáže říct „mýlil jsem se“. Hloupý naopak trvá na svém i přes jasné důkazy. Přiznání chyby vnímá jako slabost a předkládání důkazů jako útok na svou osobu, Proto se raději bude hádat donekonečna, než aby připustil, že se spletl.
2. Zjednodušený pohled na svět
Hloupý člověk má často tendenci vidět věci černobíle – dobro vs. zlo, pravda vs. lež, správné vs. špatné – bez pochopení složitostí a nuancí. Takový přístup vede k unáhleným soudům a neschopnosti chápat odlišné perspektivy. Také snadno uvěří všem možným konspiračním teoriím, protože nabízí snadno pochopitelná vysvětlení. Například že Země musí být plochá, protože jinak bychom z ní spadli (to přece zní logicky, nebo ne?)
3. Odpor k učení a novým informacím
Moudrost je spojená s otevřeností k poznání. Hloupý člověk však odmítá nové znalosti, protože mu bourají jeho představy o světě. Často říká: „Já to vím nejlíp, mám přece zkušenosti,“ a tím si zavírá cestu k růstu.
4. Přesvědčení o vlastní nadřazenosti
Paradoxem je, že hloupí lidé mívají často pocit, že jsou chytřejší než ostatní. Tento efekt je známý jako Dunning-Krugerův efekt – čím méně toho člověk ví, tím více přeceňuje své znalosti a schopnosti.
5. Emoční nezralost
Hloupý člověk se nechává snadno ovládnout emocemi. Prudce se rozčílí, reaguje impulzivně, neumí zachovat klid a nadhled. Konflikty řeší křikem, urážkami nebo výbuchy hněvu, místo aby hledal řešení. Jakýkoliv sebemenší nesouhlas bere jako osobní útok a reaguje zcela nepřiměřeně.
6. Potřeba hledat viníky všude kolem
Místo aby převzal odpovědnost za své jednání, hloupý člověk vždycky najde „toho druhého“, kdo může za jeho problémy – stát, šéfa, partnera, cizince, osud. Neschopnost sebereflexe ho drží ve vleku vlastních chyb. Všichni jsou špatní, nikdo mu nerozumí, on je ta oběť. Vlastně to vidíme dnes a denně v komentářích - za všechno může Babiš, nebo Fiala, pomalu i za to, že prší. Nikde člověk nevidí zmínku o tom, co udělám pro to, aby bylo líp, aby se mi lépe žilo. Jen ukazování prstem - může za to ten a ten. (No, hlavně že to pomůže…).
7. Neschopnost argumentovat věcně
Když chybí logické myšlení a znalosti, nastupují osobní útoky, výsměch nebo opakování jediné věty donekonečna. Diskuze s hloupým člověkem často nemá smysl, protože mu nejde o pravdu, ale o to „vyhrát“. Jan Werich kdysi řekl, že když se s hlupákem hádáte déle než pět minut, hádají se už dva hlupáci. Něco na tom bude ..
8. Přehnaná důvěra v pověry a jednoduchá řešení
Hloupí lidé hledají zkratky: věří horoskopům, podvodníkům a konspiračním teoriím. Přitahuje je všechno, co slibuje rychlé, jednoduché a bezbolestné vysvětlení složitých věcí. Přímo souvisí s již zmiňovaným zjednodušeným pohledem na svět.
9. Nedostatek empatie
Člověk, který nedokáže vcítit se do druhých, je často necitlivý, sebestředný a bezohledný. Hloupý člověk má pocit, že jeho potřeby jsou vždy důležitější než potřeby ostatních. Nejdůležitější slovo jeho slovníku bývá JÁ.
10. Opakování stejných chyb
Jedním z nejviditelnějších znaků hlouposti je neschopnost poučit se. Chytrý člověk chybu udělá, ale snaží se ji neopakovat. Učí se z vlastních chyb. Hloupý dělá pořád to samé, i když výsledky mluví proti němu. On za to přece nemůže, to ostatní. Tak také u sebe nemusí nic měnit, no ne?
Hloupost není vrozený stav, ale spíš způsob myšlení, který si člověk udržuje svou neochotou učit se, pochybovat a růst. Každý z nás má v sobě určitou míru hlouposti, ale rozdíl je v tom, zda ji dokážeme rozpoznat a pracovat na ní. Skutečná chytrost totiž nezačíná znalostmi, ale pokorou a ochotou se měnit. Ochotou, hledat chyby v první řadě u sebe a snažit se z nich poučit pro příště.
