Článek
Jednou je generace Z líná a rozmazlená, hned na to jen unavená, protože musí bydlet v nájmu. No tomu říkám tragédie!
Když jsem se já po škole snažila osamostatnit, bylo mi řečeno, že mám smůlu. Nájemní bydlení neexistovalo, pořadníky na státní byty byly delší, než pracovní týden a pokud jsem nebyla vdaná s aspoň dvěma dětmi, neměla jsem nárok ani na garsonku. Co já bych za možnost nájemního bydlení tehdy dala! No nebylo, nebylo…
V devadesátých letech se to trochu zlepšilo, ale kdo měl volný byt, snažil se z něj vytřískat co možná nejvíce. A na to jeden průměrný plat prostě nestačil. Nebo stačil, ale už by nebylo ani na jídlo. Byly dvě možnosti. Buď zůstat doma a dál skřípat zuby, nebo se vdát, aby se byt zaplatil a ještě bylo z čeho žít. Podle Báry prostě skvělé vyhlídky.
Pravda je, že v devadesátých letech se začala prodávat část státních bytů do vlastnictví. Kdo v takovém bytě žil, vyhrál doslova jackpot. Bohužel to bylo relevantní pouze pro část šťastných, většinou obyvatel paneláků a ještě pouze části z nich. My mezi ty šťastné nepatřili. Náš byt byl spolu s celým domem zrestituován a majitel opravdu neměl žádnou touhu, rozprodávat byty za hubičku nájemníkům, jak si Barča nejspíš představuje. Zpočátku platilo regulované nájemné, ale v momentě, kdy bylo zrušeno, majitel nastavil takové nájmy, že se nám protočily oči.
A kde jsem si měla tedy koupit ten byt za hubičku? Ráda bych o nějakém takovém věděla. Protože komerční cena bytů byla v porovnání k platu zhruba stejná, jako dnes. Sorry, kotě! Hypotéku jsem zkoušela, ale bez šance. Opět, z jednoho průměrného platu nedosažitelné. Zkoušela jsem u více bank a neuspěla nikde. Tak se nesnaž tvrdit, že starší generace to měly jednoduché.
Dnes už je to nájemní bydlení aspoň zajeté. Už se dá sehnat byt v různých cenových kategoriích. A jak jsi sama mnohokrát napsala, neexistuje žádné speciální právo na bydlení v Praze. Zrovna tak neexistuje žádné speciální právo na vlastní byt, nebo dům a každý si musí rozmyslet, na co má a na co ne. Úplně stejně, jako dřív. Já vím, ono je o tolik snazší natáhnout ruku a křičet „Já chci!“. Jenže zadarmo ani kuře nehrabe. A nikdy nehrabalo. A lidi by se už konečně měli smířit s tím, že žádná rovnost už dávno neexistuje. Jeden má, druhý kouká. I dnes znám mladé lidi, co zdědili byt po babičce, někdo i několik bytů. Takže se to od těch devadesátek zase tak neliší. Tehdy si vyvolení mohli koupit byt za zlomek ceny, dnes ti vyvolení dědí.
Jo, bydlím v nájmu. A do smrti budu, protože z jednoho platu si žádný byt nekoupím. No a co! Žiju? Jo, žiju. Když se rozhlédneš na západ od nás, ani tam žádný speciální nárok na vlastní bydlení není. A pokud si někdo vlastní bydlení pořídí, zadluží se celá rodina na léta dopředu. Proč by to mělo zrovna u nás být jinak? Chtěli jsme kapitalismus, tak ho musíme brát se vším všudy. A nedělat ze sebe oběť.
Je ale přesto jedna věc, která by se opravdu udělat měla a to zjednodušit hypotéky. Žádné byty zadarmo, nebo za hubičku, ale usnadnit těm, kteří se chtějí zadlužit a mají na to, aby se k té hypotéce dostali i bez počátečních milionů na účtech.
