Generace Z jsou nájemníci na doživotí

Jednou mi dvacetiletý kluk řekl větu, která mě píchla rovnou do žaludku: „Já si byt nikdy nekoupím. To je sci-fi.“ Neřekl to dramaticky. Řekl to klidně, jako fakt. A v tu chvíli mi došlo, že Generace Z nevyrůstá v systému, kde je nájem přechodná fáze. Oni vyrůstají v systému, kde je nájem cílová stanice.

A my tomu ještě říkáme „svoboda“.

Dřív se bydlení v nájmu bralo jako první životní krok. Dnes je to nekonečný seriál: nový majitel, nová smlouva, nové „zvyšujeme nájem, protože trh“. A vy se buď přizpůsobíte, nebo táhnete o byt dál. V bytě, který nikdy nebude váš, si nedovolíte pořádně nic. Ne psa bez souhlasu, ne dítě bez počítání, ne rekonstrukci, ne jistotu. Jen čekáte, kdy vám někdo oznámí, že „se to bude prodávat“ a máte měsíc na to zmizet.

Tohle není domov. To je permanentní pohotovost.

Nejvíc mě baví stará písnička: „Kdyby neutráceli za blbosti, mají na byt.“ To říkají lidé, kteří kupovali nemovitosti v době, kdy cena bytu nebyla proti příjmu čistá absurdita. Dneska se mladý člověk může uskromnit na kost a stejně roky jen platí kauci, provizi, nájem a energie. A pak slyší, že je „málo disciplinovaný“.

Ne, není. Je v systému, kde disciplína sama o sobě nestačí.

Vysvětlete mi, jak má být motivovaný člověk, který ví, že i když bude makat, bude pořád bydlet u někoho. Že za deset let práce bude mít tak akorát vyšší nájem. Že jeho „majetek“ bude jen vybavení, které si nemůže ani přivrtat do zdi. A pak se divíme, že nemají chuť dělat přesčasy.

Proč by měli? Aby si mohli dovolit o něco větší klec?

Nájemní společnost má vítěze: majitele, investory, lidi, kteří skupují byty jako lego a pak je pronajímají těm, co nemají šanci se z toho vymotat. Čím víc se to normalizuje, tím víc se z bydlení stává byznys a z lidí zákazníci bez vyjednávací síly.

Neříkám, že pronajímat je zlo. Říkám, že když se z nájmu stane doživotní standard, je něco špatně.