Článek
Řekla jsem ne. A během vteřiny jsem se v rodině proměnila v největší zrůdu. Ne „sestra, co má hranice“, ale bezcitná potvora. Protože jsem odmítla půjčit peníze. A její trumf? Klasika: „Mám děti.“
Jenže děti má ona. Ne já. A jestli je v tomhle příběhu někdo drzý, tak rozhodně ne já.
Jakmile má někdo děti, automaticky získá nárok na vaše peníze?
Tohle je rodinný podvod číslo jedna. Stačí mít dítě a najednou se z okolí stane bankomat. Všichni mají „pochopit“, „pomoci“, „být rodina“. Ideálně bez otázek.
Jenže já ty otázky mám:
Proč mám já zalepovat díru, kterou vytvořila ona?
Proč mám být spolurodič jen proto, že sdílíme příjmení?
Proč mám platit za její chaos a její špatné plánování?
Rodinná „půjčka“ je často jen test loajality
„Je to jen půjčka, vrátím ti to hned jak budu moct.“
Jasně. A já budu mezitím platit svoje účty z dobrého pocitu.
Rodinné půjčky nejsou půjčky. Jsou to často povinné dary převlečené za slušnost. Když dáte, jste hodná. Když nedáte, jste sobec. A když dáte jednou, už jste navždycky adresa, kam se chodí pro další.
Proto jsem to utnula hned. Ne proto, že bych neměla ráda její děti. Ale protože jsem si všimla, že děti jsou v tomhle scénáři jen štít. Emocionální rukojmí. „Když mi nepůjčíš, trpí děti.“ Ne. Děti trpí tím, že jejich máma neumí hospodařit, plánovat a nést důsledky.
Nátlak přes děti je nejlevnější manipulace
Když mi řekla, že „ubližuju jejím dětem“, měla jsem chuť se smát. Tohle je ta nejlacinější karta: udělat ze mě viníka a ze sebe oběť. Najednou se řeší, jestli mám srdce. Jestli jsem „hodná teta“. Jestli jsem „správná rodina“.
Nikdo neřeší, že já mám taky život, účty a budoucnost. A hlavně právo říct ne bez toho, aby mě někdo morálně lynčoval.
A nejvtipnější je, že kdybych byla v průšvihu já, vsadím boty, že by mi část těch moralistů „nemohla pomoct“. Jenže protože jsem přece „ta schopná“, mám být automaticky i ta, co všechno zalepí.
Pomoc je volba. Ne povinnost
Jestli budu chtít, koupím jejím dětem dárek. Vezmu je jednou na výlet. Pomůžu konkrétně a přímo.
Ale půjčit peníze dospělé ženě, která se opakovaně dostává do mínusu a pokaždé to hodí na „děti“? To není pomoc. To je sponzoring a s tím je u mě na špatné adrese. Když má pocit, že má málo, tak ať místo natahování ruky, zatne zuby a najde si další nebo lépe placenou práci. A nesnaží se věšet na krk ostatním, kteří umí se svými penězi hospodařit.
