Článek
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které se za muži otáčejí a oni za nimi. Byla jsem vždycky spíš nenápadná, obyčejná. Jedna z těch, co projdou ulicí a nikdo si jich ani nevšimne. Možná proto bylo hledání lásky tak složité. A možná proto jsem se po letech marného snažení smířila s tím, že ji nikdy nenajdu.
Zkoušela jsem všechno. Chodila jsem na akce s přáteli, měla profil na seznamce, několikrát jsem se sešla s muži, kteří mi tam napsali. Jenže nikdy to nevyšlo. Někteří byli nesmělí, jiní příliš upovídaní, další si jen potřebovali někoho najít na pár nocí. A pak tu byli tací, kteří se ani neobtěžovali předstírat zdvořilost. Jeden z nich mi při první a zároveň poslední schůzce vmetl do tváře: „Jste úplně obyčejná tuctovka.“ A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem si řekla: dost.
Rozhodla jsem se žít tak, jak to zrovna půjde. Bez romantických iluzí. Věnovala jsem se práci v knihovně, ponořila se do knih a našla si nové koníčky. A pak, když už jsem to vůbec nečekala, se objevil Pavel.
Pamatuju si ten den naprosto přesně. Přišel do knihovny s lehce rozpačitým úsměvem a v ruce držel lístek se seznamem knih. „Potřeboval bych pomoct,“ oslovil mě. „Dlouho jsem v knihovně nebyl a nejsem si jistý, kde co hledat.“
Byl milý. Upřímný. A byl to jeden z mála mužů, kteří se na mě dívali jinak než jako na knihovnici za pultem. Zapovídali jsme se a z původních pěti minut bylo najednou půl hodiny. Zjistili jsme, že máme hodně společného – oba jsme bezdětní, máme rádi stejnou hudbu, rádi čteme. Bylo to příjemné, lehké, přirozené.
Začali jsme se vídat. Nejdřív jen na kávu po jeho návštěvě knihovny. Pak na procházky. A pak… pak jsem si uvědomila, že se těším na každé další setkání víc a víc.
Po několika měsících přišla ta otázka. „Karolíno,“ řekl jednou večer, když jsme seděli u něj na zahradě pod hvězdami, „nechtěla bys sem za mnou přestěhovat?“
A já najednou nevěděla, co odpovědět.
Samozřejmě, že jsem ho milovala. Byl to první muž v mém životě, se kterým jsem se cítila opravdu šťastná. Ale přestěhovat se na vesnici? Odejít ze svého panelákového bytu, z města, na které jsem zvyklá? Opustit práci v knihovně, kterou mám ráda? Nebo dojíždět spoustu kilometrů?
„Nemusíš se rozhodnout hned,“ dodal a pohladil mě po ruce. „Jen na to mysli.“
A tak myslím.
Dny ubíhají a já stále nevím. Na jedné straně Pavel a nový život, který by mohl být krásný. Na druhé straně všechno, co znám. Ve městě se nikdy necítím úplně sama – jsou tu lidé, kavárny, ruch, který mi dává pocit, že pořád něco žiju. Na vesnici je ticho, klid… ale taky osamění? Přátele mám ve městě, lásku jsem našla na vesnici.
Co když si tam nezvyknu? Co když mě to bude mrzet? A co když ho odmítnu a ztratím jedinou opravdovou lásku, kterou jsem kdy měla?
Srdce říká „běž“, rozum váhá. A já stojím na křižovatce, neschopná udělat první krok.
