Článek
Sedím u okna a dívám se ven. Venku je lezavo, ledový vítr zalézá lidem pod bundy, chodník klouže, jak namydlený. Pošmourné počasí jen vyvolává depresi. Sváteční období, kdy měl člověk díky rodinným setkáním aspoň trochu pocit, že není tak sám, je minulostí. Zůstalo jen pošmourné zimní období, kdy jde člověk ráno bez nálady do práce a odpoledne je rád, že je zpátky doma v teple. Prázdné zdi bytu posměšně zírají a umocňují depresi. Jen přežít, říkám si. Aspoň do jara.
První čtvrtletí nemám ráda. Samota na mě padá tak nějak víc než ve zbytku roku. Do dovolené je daleko a vlastně ještě ani netuším, kde ji strávím. Sama jako obvykle. Aspoň mít něco, na co se těšit. „A za chvíli jsou tady další Vánoce,“ pronesla kolegyně otráveně a já měla chuť po ní něčím hodit. Což o Vánoce, ale ten leden… Nedávno jsem četla, že nejvíce depresí je právě v lednu a únoru. Aspoň v tom nejsem sama, říkám si. Proč ale i ta samota vypadá v zimě víc osaměle, než ve zbytku roku?
Asi si dám inzerát na seznamku. Kolikátý už? To nepočítám. Zatím se ozývala jen samá zvláštní individua. Chtěla peníze, nebo taky pečovatelku. Mamču, co uvaří, vypere, a hlavně sama nic nechce. Anebo pánové, co chtějí jen sex. Hm… Nic proti tomu, ale sejít se s někým jen čas od času v posteli zní taky dost osaměle. Teda mým uším určitě. Sex je fajn, ale ještě víc fajn je mít někoho, komu můžu položit hlavu na rameno, kdo bude se mnou. A třeba si spolu dáme horký čaj v pošmourném dni, jako je ten dnešní. Ale ten pravý tam určitě někde je. Jen ho najít. A třeba to tentokrát vyjde a rozbiju tu depresivní zimní atmosféru. A nebo přijde dřív jaro.
Jak přežít zimu? To je oč tu běží. Po zimě přijde jaro, sluníčko vykoukne z mraků a všechno kolem rozkvete a rozvoní se. I příroda zajásá, že už je zase veseleji. No co, jdu si udělat ten horký čaj. Ostatní přijde. Jednou snad.
