Článek
Každopádně ten článek napovídá, že spíš ne. Problém pojmenovala dobře i s možnými příčinami. Řešení ale chybí. A bez řešení není ani pojmenování problému k ničemu. Jediný výsledek může být, že si dotyčná žena řekne „a co mi vlastně zbývá?“ A uzavře se ještě víc. A úmyslně píšu žena, protože se to ani zdaleka netýká jen mladých děvčat. I ženy starší a pokročilé musí žít se svými traumaty, ze kterých nevidí cestu ven.
Ok. Ani já nejsem promovaná psycholožka. Ale o daném problému vím víc, než mi je milé. Bohužel. Když kluk, který se mi líbil jako největší fór vykřikoval po škole každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, že jsem ta nejošklivější holka ze třídy. Doma, když jsem rozvíjela své fantazie jsem se dozvěděla, že mám být zticha a neukazovat, jak jsem hloupá. V prvním zaměstnání, když se do mě chlapi dost nevybíravě strefovali, kvůli mé nezkušenosti. Dozvěděla jsem se i to, že asi budu lesba, když s nikým nechodím. Střípek se přidával ke střípku, cihla k cihle. A dnes už je ta zeď vysoká a neprostupná. A co zbývá jiného, než sny?
Snažím se z te ulity dostat, ne že ne. Ale chlapi to moje přednastavení vždy nějak vycítí a prostě nemají zájem. A s každým neúspěchem přibývá na mojí zdi další cihla.
Proto mě také tak vadí články, jako je tento. Jo, jsem divná. Ale to vím i sama. Mě by spíš zajímalo, jak z toho ven. A psychobláboly typu, že se člověk musí mít rád a být spokojený sám se sebou si strčte… víte kam. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak psychické problémy neexistují. Každý by jen luskl prsty a všechno by bylo skvělé a bez mráčku. A neustálé neúspěchy člověka fakt povzbudí, fakt že jo. A k tomu neustále poslouchám „zasvěcené“, že už jsem stará, tak už stejně zůstanu napořád sama. Není pak lepší mít aspoň ty sny?
A nejlepší nakonec. Takový člověk podle autorky potřebuje:
obnovit vlastní hodnotu (jak se to dělá? Je nějaké skryté tlačítko restart?)
zrušit vnitřní zákaz „brát si to, co chci“, (ale já bych brala, jen není kde)
naučit se přijímat pozornost, (jakou pozornost konkrétně, když žádná není?)
a budovat vztah, kde je partner živý člověk, ne předmět uctívání.(Ha, ha, ha…)
Dobrá rada nad zlato, že!
Přece jen ještě maličkost. Ne, nechci ani pejska, ani kočičku, ani potkana a ani jiné zvíře. Když pominu, že jsem alergická na zvířecí srst, je to jen zvíře. A zvíře lidskou lásku nenahradí. Je to jen další útěk z reality, jako ty sny.
