Článek
Vrásky z lásky… nebo spíš dobrovolná izolace od všeho, co by mohlo přinést emoce, radost ve dvou, ale i starosti a strasti, které k partnerství neodmyslitelně patří.
Zranění a zklamání bývají často překážkou vstoupit do dalšího vztahu.
Ale co když někdy podvědomě odmítáme prožívat náklonnost, i když jsme žádné skutečné trápení s láskou neprožili?
Nemluvím o školkovém nadbíhání, které skončilo odběhnutím objektu zájmu k jiné.
Mluvím o těch dívkách, které – až když chtěly být viděné – se staly neviditelnými pro lásku, ale až příliš viditelným terčem pro posměch a nekorektní vtípky.
O té kruté „hře na namlouvání“, která končí výsměchem:
„Ty sis myslela, že bych si s tebou něco začal?! To ani kdybych musel!“
Taková slova se zavrtají hluboko.
Vytvoří v dívce strach z bolesti, strach z toho být viděná, být zranitelná, být odmítnutá…
A paradoxně i strach být skutečně milovaná.
To všechno je pro ni děsivější než žít samotná, bez lásky, nebo schovaná v bezpečném fantazijním vztahu.
Tam je princ na bílém koni vždycky nedosažitelný, daleko, v bezpečné vzdálenosti.
A přesto – v případě potřeby – je snadno přivolán, ukázán, připomenut.
Je to obraz, kterému může věřit, aniž by riskovala vlastní srdce.
Emoční odstrčenost a nedostatek lásky v dětství je příčinou i pubertálních výpadů mladíků vůči těm „neviditelným“.
A obrana v podobě fantomových vztahů, zbožštění jednoho chlapce nebo nenápadného stalkování není projevem posedlosti, ale důsledkem bolesti.
Ne proto, že kluci nebo muži jsou zlí.
Oni jen – stejně jako ony – projektují své rozbolavělé já.
A tak se dívka upne na „vysněného“.
Jeho role je jasná:
- dodat jí pocit hodnoty,
- vytvořit iluzi, že někdo o ni opravdu stojí,
- dát jí pocit bezpečí.
Ve skutečnosti je to jen růžová náplast na stokousků rozdrásané srdce.
Takové ženy nepotřebují muže.
Ani ideální protějšek.
Ani uznání zvenčí.
Natož lásku, kterou by neuměly přijmout.
Potřebují nejdřív uzdravit sebe.
Svou hlubokou podstatu.
Své vnitřní dítě, které kdysi:
- nebylo viděné,
- nebylo oceňované,
- nesmělo zabírat místo,
- naučilo se čekat na lásku místo toho, aby ji přijímalo.
Potřebuje:
- obnovit vlastní hodnotu,
- zrušit vnitřní zákaz „brát si to, co chci“,
- naučit se přijímat pozornost,
- a budovat vztah, kde je partner živý člověk, ne předmět uctívání.
Až začne být doma sama v sobě, muž se objeví —
ne jako náhražka prázdnoty,
ale jako doplnění hojnosti, kterou už nosí v sobě.
