Článek
Řekla bych to asi takhle - když přestanu snít, když si přestanu vytvářet vlastní svět, zůstanu sama. Strašně sama. A to bolí a pořádně. Chtěla bych přivést ty sny o lásce do reality. No jo, jenže jak to udělat. A teď babo raď!
Já vím, není to přesně to, co autor svým článkem myslel. Psal o tom, jak si idealizujeme skutečné partnery, jak na skutečné postavy v našem příběhu doslova nabalujeme naše představy a přání. A u mě je to trochu jinak. Já si vytvářím ty hrdiny příběhu komplet. Bez existence toho skutečného, kterého bych si mohla idealizovat.
Copak o to, já bych ráda. A moje podvědomí se na to jen třese. Jen se jaksi nedaří. Pánové došli. Aspoň ti, kteří by byli aspoň trochu vhodní a hlavně, měli zájem. Říkáte, že nás naše podvědomí, naše psychika, chrání před bolestí. Asi ano. A když není koho idealizovat, zapojí fantazii. A člověku tak dovolí přežít další den, či dva. Jen to nemá řešení. Nechat se chránit navždy, nebo raději čelit bolesti? To by byla dobrá otázka pro psychologa a to já nejsem.
Láska! Kdo by jí nechtěl, kdo by po ní netoužil? A přesto je jen pro vybrané. Láska není právo, láska je bonus. Za co? Na to už musí přijít každý sám. Když nepřijde, má smůlu. Ale také sny a představy, ty s námi naštěstí zůstávají. Jsou tedy špatné? Nemyslím si.
Samota je bohužel čím dál tím častější. A nejen u nás starších, ale i mladých. Mají mobily, sociální sítě, ale s nosem v obrazovce a se sdílením každého hnutí zůstávají sami. Když už se někomu zadaří a někoho si najde, nedivím se, že si ho pak i idealizuje a dělá z něj to, co vlastně není. Samota je pořádný strašák a když už se někdo našel, tak ten ideál si z něj udělám, no ne? A jak to dopadne? Velmi často jako ten pověstný domeček z karet.
Uzdravení přichází až tehdy, když si dovolíme vidět pravdu bez filtru. Jenže pravda bolí a samota ještě víc. Je to tedy skutečné uzdravení, nebo jenom domnělé?
„Až jednou zjistíte, že konec nebolí, protože něco končí, ale protože se něco odhaluje, pochopíte, že iluze byly jen přechodným útočištěm. A že skutečný vztah nezačíná tehdy, když potkáte „toho pravého“, ale když už se nepotřebujete klamat.“ Neuvažujete ale o jedné dost podstatné věci. A to, že najít vůbec někoho je čím dál tím těžší. A je sice hezké nepotřebovat se klamat, ale zkoušel jste být sám? Tím nemyslím, den či dva. Tím myslím pořád. Sám, nikoho nezajímáte, nikomu nechybíte, klidně můžete zmizet a nikdo to ani nepozná. Pak zkuste žít bez snu a představ a čelit realitě. Schválně, jak dlouho se vydržíte nezbláznit?
Nevím, jestli jste psycholog, nebo vás psychologie jen zajímá. Možná by ale byl zajímavý článek právě o tom, jak čelit totální samotě a nezbláznit se. Téma na příště…
