Článek
Nikdy se neuměla seznamovat, a když už k tomu někdy došlo, měla pocit, že není tím, co by muži hledali. Její odraz v zrcadle ji nejednou přiměl pochybovat o vlastní hodnotě. I když se snažila být k sobě pozitivní, nedokázala se zbavit pocitu, že zůstane navždy sama.
V poslední době Klára zkusila něco, co jí připadalo jako poslední možnost – Tinder. Aplikace plná nadějí i zklamání ji však rychle vtáhla do víru absurdních situací. Psali jí muži, kteří hledali spíše krátkodobé povyražení než skutečný vztah. Každá konverzace, která začala nadějně, se po chvíli zvrhla v nevkusné návrhy nebo plytké otázky. Klára se cítila ztracená. Došlo i na pár osobních setkání, ale vždy to byla katastrofa, kdy doufala, že tohle rande už skončí.
„Co dělám špatně?“ ptala se sama sebe. Ačkoliv měla v profilu napsané, že hledá něco vážného, zdálo se, že její touha po obyčejném lidském spojení je pro ostatní neviditelná. A nebo, že muži mají zcela jiné představy o vztahu, než má žena. Že muži stačí si čas od času zaskotačit a pak se vrátit ke svému poklidnému životu.
Klára si uvědomovala, že seznamování naživo je pro ni téměř nemožné. Nebyla z těch, kteří by oslovovali cizí lidi na ulici nebo se vrhali do řeči s neznámými muži na výstavách. Styděla se. Představa, že by někdo mohl odmítnout nejen její nabídku rozhovoru, ale i ji samotnou, byla nesnesitelná. A vlastně ani příliš nevěděla, jak se začít bavit s cizím člověkem.
Přesto jí v hlavě stále svítila malá jiskřička naděje. Nebo spíš přání? Toužila po člověku, který by ji měl rád takovou, jaká je. Který by jí neříkal, že musí zhubnout, změnit účes nebo být v něčem lepší. Chtěla jen někoho, kdo by si s ní povídal o všedních věcech, kdo by s ní šel na procházku nebo jí uvařil kávu v deštivém odpoledni. A o koho by ona mohla pečovat.
Jednoho dne si Klára řekla, že musí přestat čekat, až si jí někdo všimne. Začala hledat způsoby, jak se cítit lépe sama se sebou. A hlavně, jak se lépe cítit sama. Přihlásila se do kurzu kreslení, kde našla nejen nový koníček, ale i přátele. Našla odvahu chodit na společenské akce, i když zpočátku měla pocit, že tam nepatří. Postupně si uvědomila, že její hodnota nespočívá v tom, co o ní říkají ostatní, ale v tom, jak se cítí sama se sebou.
A právě tam, na kurzu, potkala Jiřího. Byl to muž, který se nevyptával na její minulost ani ji neposuzoval podle vzhledu. Prostě ji bral takovou, jaká byla. Začali si povídat a zjistili, že mají společný smysl pro humor a zálibu v procházkách podzimní krajinou. Klářina největší obava, že zůstane sama, se pomalu rozplývala.
Klára pochopila, že cesta k lásce nezačíná tím, že si ji někdo jiný všimne. Začíná tím, že si sama dovolí věřit, že ji může najít. A právě tehdy, když to přestala hledat zoufale, našla to, po čem vždycky toužila – obyčejnou, upřímnou lásku.
