Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu hádat kvůli kočkám. A už vůbec ne na vesnici. Když jsem před pěti lety opouštěla Prahu a kupovala tenhle malý domek na okraji Sázavy, představovala jsem si klid. Ptáci zpívající ráno na větvích jabloně, záhonky plné bylinek a rajčat, květiny na terase, které si budu každé ráno s kávou prohlížet. Kousek přírody, kam uniknu z ruchu města. Jenže realita je často něco úplně jiného.
Moji sousedé, manželé Fialovi, žijí hned vedle mě. Jejich zahrada je o něco větší než ta moje, trochu zpustlá, ale plná života. A tím myslím hlavně kočičího života. Mají jich šest. Možná i víc, těžko říct – sem tam se objeví nějaká nová, pak zmizí. Každopádně těch šest je jejich stálice. Kocouři i kočky, různých barev a velikostí, ale všechny stejně drzé. Před rokem mi to ještě přišlo milé. Sem tam proběhly po trávníku, stočily se na sluníčku na lavičce, jako by si přišly odpočinout. Jenže pak začaly… ničit. A od té doby mám pocit, že vedle nebydlí lidé, ale banda kočičích vetřelců.
Začalo to nevinně. Trochu rozhrabaná hlína, pár pošlapaných sedmikrásek. Říkala jsem si: „No dobře, jsem přece na vesnici. To k tomu asi patří.“ Ale brzy jsem přišla o celé záhony. Mrkev, kterou jsem pečlivě zasela, zmizela v kočičích tunelech. Petržel byla vyhrabaná, jako by pod ní hledaly poklad. A levandule, moje pýcha a radost, se jim nějak zalíbila jako pelech. Jedna černá potvora – říkám jí Šmouha – se tam válela celé odpoledne a olizovala si packy, zatímco já ji pozorovala přes okno, neschopná zasáhnout.
Poprvé jsem se rozhodla jít za Fialovými loni v létě. Bylo vedro, vzduch se ani nehnul, a já stála u jejich branky s kloboukem v jedné ruce a květináčem rozdupaných aksamitníků v druhé. Paní Fialová otevřela. Má věčně stažené vlasy do drdolu a výraz, jako by jí právě někdo řekl, že už nikdy nebude moct péct bábovku. „Dobrý den,“ začala jsem opatrně, „já jen, že vaše kočky mi lezou na zahradu a všechno mi ničí. Nemohli byste s tím něco udělat?“
Vzhlédla ke mně, jako bych jí oznámila, že chci zbourat celý dům.
„Ale paní, vždyť jste na vesnici. Tady je přece normální, že kočky chodí ven. Nejsme v paneláku. To se s tím musíte smířit.“
„Já vím, že nejsme v paneláku,“ řekla jsem klidně, i když se ve mně vařila krev. „Ale nemůžou mi přece každý den likvidovat zahradu.“
„Tak si udělejte plot,“ mávla rukou a zabouchla dveře.
Plot. To mě napadlo taky. Jenže jaký plot zabrání kočkám, které skáčou, šplhají a protáhnou se každou mezerou? Nehledě na to, že kolem zahrady už mám zídku, kterou lehce přeskočí. Tak jsem zkoušela jiné věci. Vysadila jsem rostliny, které údajně kočky odpuzují – routu, rozmarýn, mátu. Nezabralo to. Pořídila jsem ultrazvukový odpuzovač. Nepomohlo. Šmouha si pod ním lehla, jako by to byl masážní přístroj.
A tak jsem jednou, ve slabé chvilce, když jsem viděla, jak se dvě z těch potvor zahrabávají přímo do záhonu s mladým salátem, popadla hadici a pustila na ně proud vody. Jedna utekla, druhá se lekla, ale ještě předtím stihla polít půl zahrady bahnem, jak se snažila zdrhnout. Ulevilo se mi. Jenže ne na dlouho.
Ještě ten den přišla paní Fialová. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy slyšela člověka tak řvát. „Jak si dovolujete moji Micinku kropit hadicí?! To je týrání zvířat! Já zavolám na vás policii! To se vám bude líbit, až budete vysvětlovat, proč napadáte nebohé zvíře!“
„Vaše Micinka mi rozhrabala celou cibuli!“ bránila jsem se.
„Tak si ji zasaďte jinde!“
A odešla, dupajíc, jako by mě chtěla rozšlapat stejně jako její kočky moje narcisy.
Od té doby spolu nemluvíme. Jen se občas potkáme na cestě k obchodu, kdy mi věnuje pohled, jakým se obvykle dívá na špinavé záchodové prkénko. Kočky mezitím chodí dál. Je jich pořád šest. Každý den aspoň jedna. Už jsem zkoušela všechno: kávovou sedlinu, citronovou kůru, plastové vidličky napíchané do hlíny (vypadalo to hrozně), i PET lahve s vodou kolem záhonů. Marně.
Teď se snažím pěstovat jen to, co roste ve vyvýšených záhonech, které mají kolem sebe mříže. Vypadá to jako vězení pro zeleninu. Můj krásný venkovský sen o voňavé zahrádce se změnil v opevněnou pevnost. Občas si říkám, jestli mi to za to vůbec stojí.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Nejde o zvířata samotná – kočky mám vlastně ráda. Ale nejde je přece jen tak nechat dělat si, co chtějí, když ničí majetek. A když se snažím bránit, jsem za šílenou sousedku, co kope do koček a nesnáší přírodu.
V posledních týdnech přemýšlím, že se obrátím na obecní úřad. Nevím, jestli něco zmůžou. Kočky nejsou registrované, očividně běhají volně, ale jestli mi dál budou ničit zahradu, budu muset podniknout aspoň formální kroky. A nebo… a to je moje druhá myšlenka… pořídit si psa. Něco malého, co by štěkalo pokaždé, když zahlédne kočku. Možná by to stačilo. Jen nevím, jestli to pak paní Fialová nebude brát jako osobní válku.
Možná už v ní dávno jsme. Já a kočky. A v téhle válce zatím vítězí šelmy. Ale přísahám, že to nevzdám. Možná je to hloupé, možná mám mít větší nadhled. Ale když ráno přijdu ke svému záhonu a místo rajčete najdu jen hromádku hlíny s otisky tlapek, je těžké zůstat klidná.
Víte, říká se, že vesnice je idyla. Ale nikdo vám neřekne, co všechno si musíte nechat líbit. A když se ozvete, jste za tu divnou. Mně už je to jedno. Pořád mám ten svůj kousek půdy, svou levanduli, pár růží a čerstvou bazalku v květináči na okně. A taky tichou naději, že jednou kočky přestanou mít pocit, že moje zahrada je jejich osobní pískoviště. Do té doby jim budu dávat najevo, že tu nejsem jen nájemníkem jejich revíru.
Jsem tady doma taky. A nenechám si ho vzít. Ani packami.
