Článek
Když jsme spolu začínali, bylo to jiné. Jezdili jsme na výlety, trávili víkendy na chatě, objevovali nová místa. Aspoň jednou v týdnu jsme byli v kině nebo divadle, často jsme se potkávali na hospodských kvízech a dalších akcích. Bylo to krásné. Cítila jsem se jako jeho partnerka, někdo důležitý. I náš intimní život jen vzkvétal. Jenže poslední dobou je to jiné.
„Víš, mám teď strašně moc práce,“ říká mi skoro pokaždé, když navrhnu, že bychom mohli něco podniknout. Už ani nepočítám, kolikrát jsem to slyšela. Přitom se vídáme denně – v práci. Tam je normální, usměvavý, baví se se mnou. Ale jakmile skončí směna, zmizí. Musí pomoci kamarádovi, přece mu to slíbil. Jindy zase musí nutně dodělat nějakou práci, na kterou má termín a nestíhá. Pořád něco. Výmluvy!
Když si pořídil psa, brala jsem to jako dobrý krok. Pejsci jsou úžasní, věrní, přinášejí radost. Jenže velmi rychle mi došlo, že teď už nejsem ani druhá, ale možná až třetí v pořadí. Všechno se začalo točit kolem něj – venčení, cvičení, krmení. Když jsem chtěla někam jet, odpověď byla jasná: „Nemůžu, co bych dělal se psem?“
Jednou mě požádal, jestli bych mu ho pohlídala. Souhlasila jsem, přece jen je to jeho miláček a chtěla jsem mu pomoct. Vzala jsem si ho na chatu a starala se o něj jako o vlastního. A pak se stalo něco zvláštního – přijel za námi. Jen tak, nečekaně. Byla jsem nadšená. Možná mu konečně došlo, že mu chybím.
Jenže jakmile vystoupil z auta, zamířil rovnou ke psovi. „Ahoj, kluku! Chyběl jsem ti, viď?“ Mazlil se s ním, smál se, hladil ho, zatímco já tam jen stála a dívala se. Po několika minutách mi věnoval letmý úsměv: „Ahoj, Karli.“
Celý večer byl o psovi. Jak se choval, co jedl, jak spal. Když jsem se pokusila zavést řeč na nás dva, rychle ji stočil jinam. Seděla jsem tam, sledovala je a v hlavě mi vířily myšlenky. Copak mě už vůbec nepotřebuje? Má mě vůbec ještě rád? Vždyť jsme jak manželé po třiceti letech a ne jako milenci, kteří jsou spolu necelé dva roky!
Ráno odjel a já zůstala sama s nepříjemným pocitem prázdnoty. Ten pes pro něj znamená všechno. A já? Já jsem jen ta, co ho občas pohlídá.
Nevím, co dělat. Nechci bojovat se psem o místo v jeho životě. Ale taky nechci být někdo, na koho si vzpomene jen ve chvíli, kdy potřebuje pomoc. Možná bych měla být ta, kdo tentokrát zmizí. Mám ho stále ráda, ale nevím, co mám dělat.
