Článek
Mám milujícího manžela, fajn práci a byt, který jsme si s Tomášem společně zařídili do posledního polštáře. Ale teď… teď sedím na gauči s hlavou v dlaních a přemýšlím, kde se to všechno tak strašně zvrtlo.
Byl to úplně obyčejný den. Zůstala jsem v práci přesčas, jako už několikrát předtím. Máme teď uzávěrku a šéf si zřejmě myslí, že naše životy končí za dveřmi kanceláře. Kolega Filip, kterého znám už roky, se mě zeptal, jestli mě nemá hodit domů. Přikývla jsem. Byla jsem unavená, hladová a tramvaje tou dobou už jezdily jako na potvoru jednou za uherský rok. Nasedla jsem, povídali jsme si o ničem – jak to šéf zase přehání, co budeme dělat o víkendu. A když jsme dorazili do města, rozloučili jsme se a já vystoupila.
A právě v tu chvíli nás viděl Tomáš.
Nevím, jestli to byla náhoda, nebo osud s hodně zvráceným smyslem pro humor, ale zrovna stál na opačné straně silnice. A než jsem stihla cokoli říct nebo zareagovat, otočil se a odešel.
Doma mě čekalo ticho. Mrazivé, těžké ticho, které ani nekřičí, ani neprosí. Jen tam visí. Tomáš se mnou sotva promluvil. Když jsem se ho druhý den pokusila obejmout, ucukl. A pak to přišlo.
„Viděl jsem tě. Jak jsi vystupovala z cizího auta. Tohle si vážně myslíš, že tě nepoznám?“ řekl mi.
Zírala jsem na něj, nechápavě a se sevřeným hrdlem. Vysvětlovala jsem, že jsem jen jela s kolegou, že jsem tam byla přesčas, že to nebylo nic jiného. Jenže čím víc jsem se snažila mluvit, tím víc jsem cítila, jak přestává věřit. Jak se mezi nás vkrádá něco chladného a zraňujícího. Nedůvěra.
Dnes ráno mi řekl, že si chce vzít čas na rozmyšlenou. Že přemýšlí o rozvodu. Že už mi prý nemůže věřit. Jak strašně jsem ho zklamala a zradila jeho lásku!
Sedím tady, v tichu, kde dřív býval smích. V bytě, který jsme stavěli jako náš přístav, a najednou je plný trhlin. A já nevím, co mám dělat. Vždycky jsem si myslela, že důvěra je základ. Že když miluješ, věříš. Ale možná jsem se spletla. Možná i láska potřebuje víc důkazů než jen pravdu.
Nikdy přece takhle nežárlil. Proč najednou vidí zradu tam, kde nic není?
A přesto… přesto v sobě cítím, že se nevzdám. Protože ho pořád miluju. A vím, že jsem neudělala nic špatného. Jen musím najít způsob, jak ho o tom přesvědčit. Ne slovy. Těch už bylo dost. Možná činy. Možná trpělivostí. Možná tím, že zůstanu – i když on teď utíká.
Ale bojím se. Strašně!
