Článek
Každé ráno se budím s tíhou na hrudi. Ještě než otevřu oči, vím, že tam je. Ten pocit prázdna. Nenaplněného očekávání. Touhy, která mě užírá zevnitř. Někdy si přeji, abych ji necítila, abych mohla žít bez toho neutuchajícího hlodání v mysli. Ale nejde to.
Chci dítě.
Celým tělem, každou buňkou, každým záchvěvem duše. Vidím ho všude. V náručí matek na ulici, v kočárku, který míjím v parku, v televizní reklamě na plenky. Každý dětský smích i pláč mi vhání slzy do očí. Každá kamarádka, která mi nadšeně oznamuje těhotenství, je jako bodnutí nože do mého srdce. A já už se s nimi ani nemůžu vídat. Ne proto, že bych jim nepřála jejich štěstí, ale proto, že ta bolest je k nevydržení.
Můj manžel to nechápe.
„Iveto, vždyť na to nemáme!“ říká pokaždé, když se o tom zmíním. „Chceš, abychom žili z ruky do pusy? Chceš přijít o svobodu? O klidné noci? Já v žádném případě dítě nechci. Ne teď!“
A kdy tedy, když ne teď? Ne, nechci přijít o klidné noci. Ale mnohem horší jsou ty, které teď trávím v slzách, zatímco on klidně spí vedle mě, netuší, jak moc to bolí. Přitom mi děti sliboval, než jsme se vzali. Výhledově. Já blbá netušila, že výhledově je pro něj nikdy.
Uvažovala jsem už o všem možném. O vysazení antikoncepce. Tajně. Nechala bych to osudu. Kdyby se to stalo, musel by to přijmout. A já bych konečně držela v náručí svoje dítě. Ale pak se mě zmocní pocit viny. Bylo by to fér? Podvod? Možná. Ale co je fér na tom, že já trpím, zatímco on si žije bezstarostně, jako by se nic nedělo? A jeho sliby nejsou podvod?
A pak se bojím. Co když bych si zničila manželství? A co když bych musela hledat jiného muže? Jak dlouho by to trvalo? Mám na to ještě čas? A co když ho nenajdu?
Jsem v pasti.
Už nevím, jak dlouho to vydržím. Každý den je boj. Každá minuta, kdy si připadám tak neskutečně sama, i když vedle mě někdo leží. Už jsem vážně zralá na prášky!
Možná ale je tohle můj osud. Možná nikdy matkou nebudu. Možná si budu muset najít jiný smysl života. Ale jak? Jak se mám smířit s něčím, co mi připadá jako největší nespravedlnost? Jak zničit sen, který jsem měla už od puberty? Vlastně už jako malá holka jsem předpokládala, že jednou budu mít děti, když jsem si hrála na mámu s panenkami. Jak se vzdát své největší touhy?
Zatím to nevím. Ale cítím, že takhle už dlouho nevydržím.
