Článek
Někdy přemýšlím, jestli mě máma vůbec kdy měla ráda.
Bylo mi pět, když nás otec opustil. Nejspíš měl pocit, že už nemá důvod zůstávat. Máma o tom nikdy moc nemluvila – jen s pohrdavým úšklebkem poznamenala, že „odešel, jakmile zjistil, že nebude mít syna, ale další přítěž.“ Mně to tehdy nic neříkalo. Byla jsem malá. Ale v očích mámy jsem přestala být dcerou. Stala jsem se připomínkou zklamání, stínem muže, kterého nenáviděla.
Rostla jsem s ní. Bez pohlazení, bez objetí, bez slova útěchy. Na veřejnosti byla elegantní, sebevědomá, okouzlující. Doma… jiná. Na mě pohlížela jako na něco, co se jí nepovedlo. Říkala, že nejsem hezká. „Po mně jsi mohla být krásná, ale tys to podědila po něm,“ říkala často. „Máš široké boky jak kobyla, nosíš se jak husopaska.“ A smála se, jakoby to byla jen legrace. Jenže já se nesmála. Bolelo to. Zvlášť když jsem stála před zrcadlem a hledala na sobě něco, cokoliv, co by mě udělalo dost dobrou.
Učila jsem se výborně. Snad až příliš. Každá jednička, každá pochvala ve škole pro mě byla jako malý plamínek naděje – že si mě všimne, že řekne: „Jsem na tebe hrdá.“ Nikdy to neřekla. Jak já záviděla kamarádkám! I to, když je rodiče vzali za vysvědčení do cukrárny. Mě máma nikdy nepochválila. Když jsem jí oznámila, že mě přijali na vysokou, jen pokrčila rameny: „To ještě nic neznamená. Všichni tam dřív nebo později zjistí, že na to nemáš.“
Začala jsem nenávidět sama sebe. Každou svoji chybu jsem prožívala jako důkaz, že má pravdu. Každé zrcadlo mi ukazovalo ne dívku, ale výsměch. Začala jsem jíst míň. Jen trošku. Jen tolik, aby mě máma neměla za tlustou. Pak ještě míň. Až mě tělo začalo bolet. Ale ten pocit kontroly… byl jako droga. V něčem jsem konečně měla moc. Až na to, že mě ta moc ničila.
Nakonec mě moje tělo donutilo zastavit. Lékaři, psychologové, terapie. A tehdy jsem poprvé slyšela větu: „Musíte myslet na sebe, ne na to, co si o vás myslí vaše matka.“ Byla to slova, která ve mně zůstala. A díky nim jsem udělala to nejtěžší – odstřihla jsem se.
Odstěhovala jsem se. Našla jsem si práci v jiném městě. Malý byt, klidné ulice, nové začátky. Nikomu jsem o mámě moc nevyprávěla. Nosím to v sobě jako jizvu. Neviditelnou, ale hlubokou.
Teď se učím znovu žít. Učím se mít ráda. Moc mi to nejde. Pořád je ve mě skrytá ta zloba, ta nenávist sama k sobě. Chci si dovolit plakat a neslyšet v hlavě její opovržlivá slova. Učit se vařit a u toho nepřemýšlet, kolik má co kalorií. Dovolit si být krásná – pro sebe, ne pro ni. A taky odpouštět. Ne jí. Sobě. Za to, že jsem tak dlouho věřila, že si nezasloužím nic dobrého.
Není to snadné. Někdy se ráno vzbudím a cítím tu známou tíhu. Ale pak se nadechnu, podívám se z okna, a připomenu si: „Jsem tu. A žiju. Sama za sebe.“ A to je vítězství.
