Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ten typ ženy, která potichu sleduje zprávy v manželově mobilu. Vždycky jsem si zakládala na důvěře. Na otevřenosti. Na tom, že když dva lidé spolu žijí, sdílejí víc než jen dům a postel — sdílejí život, pravdu, myšlenky. Ale teď, když sedím na pohovce a v rukou držím Davidův telefon, se sama sobě stydím podívat do očí.
Přitom jsem nemusela hledat moc. Zprávy samy svítily na zamčené obrazovce. „Zítra to zase zopakujem?“ napsala mu Lenka. Usmála jsem se. Ne, nezaznělo v tom nic jednoznačně nevhodného. Ale ten tón, to uvolnění v jejích slovech – jako by se znali roky. A přitom jsem o ní slyšela poprvé teprve před měsícem.
Lenka je „jen kamarádka“. Tak to David říká. A říká to často, s tím svým klidným, až pobaveným výrazem, jako by bylo směšné o něčem pochybovat. „Vždyť víš, že jsem ti vždycky říkal, že by to mezi mužem a ženou nefungovalo, kdyby tam byla přitažlivost. Ale s Lenkou to je jiné. Je to čisté přátelství.“
Ano. Právě to je to, co mě znepokojuje nejvíc. Protože David, můj David, ten, který mi celé roky tvrdil, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, teď najednou tvrdí pravý opak. Změnil názor? Možná. Ale proč zrovna teď? A proč zrovna kvůli ní?
Začalo to nevinně. V práci mají nový projekt, řekl. Potřeboval někoho z jiného oddělení a Lenka byla šikovná. Rozuměla věcem, které on prý nikdy nechápal. Smál se, když mi o ní poprvé vyprávěl, a říkal, že konečně někdo, kdo má mozek i smysl pro humor. „Je fakt skvělá,“ dodal a ani si nevšiml, že jsem na okamžik ztuhla.
Od té chvíle jsem o ní slyšela čím dál častěji. Nejdřív to byly jen pracovní historky. Pak přišly obědy. Kafe. Společné odpoledne na výstavě, která mě nikdy nezajímala, ale on na ni šel rád. S Lenkou.
„Nechceš jít taky?“ zeptal se jednou. Jenže to neznělo jako opravdová pozvánka. Znělo to jako povinnost. Tak jsem zavrtěla hlavou. A on odešel s úlevou, kterou si zřejmě neuvědomoval. Zůstala jsem doma sama a poslouchala ticho.
V noci jsem se probouzela a dívala se na jeho tvář. Spal klidně, pravidelně dýchal. Jako by se nic nedělo. Ale mně v hlavě vířily otázky. Kdy se to stalo? Kdy se mezi nás vklínilo ticho? Kdy se mi přestal dívat do očí, když mi říkal, že mě miluje?
Jednou večer, když přišel pozdě a voněl jiným parfémem, než který používám já, jsem se konečně zeptala.
„Máš ji rád?“ zeptala jsem se tiše, téměř šeptem. Jako bych se bála jeho odpovědi.
Zarazil se. Podíval se na mě překvapeně, pak se usmál – ale jinak, než dřív. Ne jako muž, který ví, že je milován. Ale jako někdo, kdo cítí nadřazenost nad partnerem, který žárlí.
„Adél, ty žárlíš?“ pronesl s tím známým tónem, který používal vždy, když jsem podle něj přeháněla.
„Nežárlím. Jen… já tě znám. Vím, co jsi říkal dřív.“
„Lidé mění názory. Vyvíjejí se.“
„Tak proč právě teď? Proč kvůli ní?“
Otočil se ode mě. „Protože s ní si rozumím. Není v tom nic víc. A jestli mi nevěříš, tak je to tvůj problém, ne můj.“
Ta slova mě pálila. „Tvůj problém, ne můj.“ Po těch letech… takhle snadno to hodit na mě?
Začala jsem přemýšlet, kde jsme se ztratili. Kdy se naše láska přeměnila na zvyk. Vzpomínala jsem na začátky – jak jsme se smáli, jak jsme chodili v dešti bez deštníku, jak mi šeptal, že bych byla jediná žena, se kterou by chtěl zestárnout. A teď?
Teď má kamarádku, kterou nikdy neměl mít.
Jednou jsem ji zahlédla. Nechtěla jsem. Ale stalo se to náhodou. Vyšla jsem z kavárny a viděla je, jak sedí venku. Smáli se. Naklonění k sobě. V očích mu svítily jiskry, které jsem dlouho neviděla. Ani když se mnou mluvil, ani když jsme spolu byli sami. S ní byl jiný. Lehčí. Svobodnější?
Nevšiml si mě. A já tam stála, neviditelná. Byla jsem jeho žena. Ale v ten moment jsem měla pocit, že jsem jen pozorovatelka příběhu, který už ke mně nepatří.
Nevím, co mám dělat. Mluvila jsem s kamarádkou, s Lenkou – jinou Lenkou, ne „tou“ – a ta mi řekla, že mám být silná. Že pokud je to skutečně jen přátelství, tak se nemám čeho bát. Ale co když není? Co když se cit, který David popírá, už dávno zrodil, jen si ho nechce přiznat?
Začala jsem pochybovat nejen o něm. Začala jsem pochybovat o sobě. Nejsem dost vtipná? Krásná? Zajímavá? Co má ona, co nemám já?
Ale to je past. Vím to. Není to o mně. Nebo alespoň ne jen o mně. Je to o tom, že se něco změnilo. Možná v něm. Možná v nás obou. Možná jsme si přestali být partnery. A možná se teď hledá někde jinde.
A přesto ho miluju. Hloupě, bolestně, po všech těch letech. Miluju ho, i když mi půda pod nohama mizí. Miluju ho, i když mě bolí každé další „je to jen kamarádka“.
Ale vím, že takhle nemůžu žít. Potřebuju pravdu. Upřímnost. A hlavně potřebuju cítit, že jsem v jeho životě pořád důležitá.
Dnes večer si s ním chci promluvit. Opravdu. Bez výčitek, bez žárlivosti. Jen otevřeně. Chci vědět, kde stojíme. Chci vědět, jestli mám pořád své místo v jeho srdci – a jestli ne, tak ať to řekne. Protože i kdyby to byla ta nejbolestivější slova, pořád lepší než žít ve stínu něčeho, co se možná tváří jako přátelství, ale pro mě je to něco jiného.
Možná mě čeká konec. Možná nový začátek.
Ale chci mít klid. A ten už ve lži nenajdu.
