Článek
Nikdo není nadřazený druhým a nikdo o sobě nemůže říct, že jen jeho vkus je ten jediný správný. A to ani Darth Zira. I když si jmenovaná toto privilegium ráda přivlastňuje a nejenom v článku, na nějž reaguji.
Pokud někdo přijde do Národního divadla oblečen jak na horskou túru, je především chybou toho divadla, že ho vůbec na představení pustilo. Zde je jasně daný dress code a jeho dodržování by mělo být hlídáno. Není to vůbec o tom, že dotyčný nemá vkus, ale o tom, že nedodržel předepsaný dress code. Do Metropolitní nebo do La Scaly by ho také nepustili. Slušně, s respektem, ale nepustili. Kapsáče a pohory do divadla nepatří. Takže pokud takto oblečené lidí v divadle a na koncertech potkáváte, měla byste se především zajímat u pořadatele, proč nevyžaduje předepsaný dress code a podporuje neúctu k umění a místu. Co si budeme povídat, do pražských divadel a na koncerty chodí nevhodně oblečení především cizinci. Těm je upřímně fuk, co pro nás znamená Národní divadlo, nebo Rudolfinum. Pokud bude na vstupence jasně napsáno, že bez společenského oděvu nebude nikdo vpuštěn a bude se to i dodržovat, naučí se to i ti cizinci.
Pokud je ale někdo v nákupním centru, nebo na ulici, je jeho svobodnou volbou, co si obleče. Jestli se stopadesáti kilová dáma narve do růžových minišatů, je to jen a jen její věc. Jí se to líbí, cítí se v tom dobře, tak proboha proč by to mělo někomu vadit? Ona vám snad nějak ubližuje tím, že si dovolila tu drzost mít jiný vkus, než vy? To jako vážně? A pokud na vás bude na ulici někdo koukat s despektem a hodnotit vás jako maškaru, co utekla od kolotoče, bude vám to příjemné? Také budete tvrdit, že na nevkus by se mělo upozorňovat, když z toho nevkusu budete obviněna vy sama někým, komu se zrovna váš styl nelíbí? Koho jemnocit jste právě urazila, protože se mu nelíbí třeba široké kalhoty? Nebude, že? U nás se vždy říkalo „nedělej druhým, co nechceš, aby dělali oni tobě.“
Když je někdo tlusťoch, nebo tlusťoška, nejspíš to o sobě ví a nepotřebuje žádné rádoby moralisty, aby mu to sdělili. A už vůbec, aby mu diktovali, co si smí obléci a co nikoliv. I když vy si představujete, že by se měla dotyčná navléknout do černého pytle až po uši a nevylézat. Každý člověk má svobodnou volbu prezentovat se ve společnosti ostatních jak se mu líbí a jak je mu příjemné. Pokud tím nic neporušuje, například nechodí polonahý do MHD, v teplákách do divadla a podobně, nikdo by ho neměl pro jeho názor a volbu zesměšňovat, ani ponižovat. A jak jsem už psala výše, dodržování předepsaného dress codu by měl zajistit především pořadatel.
Když to vezmu názorně. Miluji šaty. Kolegyně v práci do mě neustále vandruje, že bych měla nosit džíny, protože zeštíhlují a vypadám v nich celkově lépe (pro případné rejpaly podotýkám, že těch zmiňovaných sto padesát kilo nemám ani náhodou!). Já ale džíny nesnáším a necítím se v nich pohodlně. Vezmu si je jen v případě nouze. Chci nosit šaty. Měla bych se tedy přizpůsobovat cizímu názoru? Ani náhodou! Co si myslí jedna kolegyně není směrodatné, protože jiná si může myslet něco úplně jiného. Co člověk, to názor. A přizpůsobovat se vkusu všech, nevylezu z domu. Tak budu nosit přesně to, co chci já a tak je to správně. Každý ať se stará především o svojí vlastní garderobu a neřeší ostatní. Myslím si, že člověk, který má neustálou nutkavou potřebu hodnotit oblečení druhých, je sám velmi nejistý a tak trochu zamindrákovaný. Svůj mindrák si pak léčí tím, že pozoruje ostatní a sám sebe přesvědčuje, že on (nebo spíše ona) je lepší, protože má přece lepší vkus. Tohle by na sebe přece v životě nevzala!
Pokud ale trváte na přísných pravidlech kdekoli mimo domov, zkuste Severní Koreu. Tam mají přesný soupis toho, co si lidé smí obléci, i jaké smí nosit účesy. Možná mají i předepsanou váhu, i když tloušťka tam hrozí pravděpodobně jen Kimovi. Vše mimo oficiální seznam je přísně trestáno. Sem nám to ale netahejte. Komunistických manýrů jsme si užili už dost.
Takže ne, není v pořádku „dívat se svrchu“ na druhé jen proto, že uráží váš jemnocit. Nejste ani bůh, ani diktátor. Nemáte právo druhým cokoliv diktovat, nebo přikazovat a už vůbec je hodnotit. „Žít a nechat žít“ by mělo být moto nás všech.
