Článek
Je to něco, co by se zkrátka tak nějak „nemělo dělat“. Při chození do divadel, na koncerty, na plesy i na jiné společenské akce by se měl dodržovat jistý „dress code“. Pokud je někdo tak hloupý nebo nevzdělaný, že nechápe, že se vážně nesluší přijít v orvaných džínách na premiéru do Metropolitní opery, asi nezbývá nic jiného, než mu to velmi ostře „vysvětlit“. Klidně i tím způsobem, že pokud (dokud) nebude splňovat dress code příslušné akce, zkrátka na ni nebude vpuštěn.
Jestliže jeho/její intelekt je opravdu tak nízký (či (ne)vzdělání tak mizerné), že mu/jí vážně „hlava nebere“, co je špatného na teplákách v Rudolfinu, na promoci nebo třeba při předávání nejvyšších státních vyznamenání, tak se to bude muset doučit pomocí podmíněných reflexů jako ti dobře známí Pavlovovi psi. Jednoduchá rovnice - nepřijdeš-li oblečený/á tak, jak máš, o divadelní představení, koncert, ples či slavnostní ceremoniál zkrátka bez náhrady přijdeš. Tečka.
Pokud by dotyčnému či dotyčné takto dvakrát třikrát propadly vstupenky za několik set nebo dokonce tisíc, on(a) by si to určitě doučil(a). A kdyby takto jednali bez výjimky všichni jak v divadlech a na koncertech vážné hudby, tak také pořadatelé plesů či např. Českých lvů, „výtečníci“, co se klidně přihrnou do lóže ve Stavovském divadle oblečení, jako kdyby šli hrát fotbal někam na plácek mezi domy na Žižkově, by během pár let prakticky vymizeli.
Stejně tak by měli mít lidé nějakou základní soudnost, aby se na veřejnosti neprezentovali vysloveně jako uprchlíci z obludária. Měli by tak nějak sebektiticky vědět, jak jejich postava vypadá a které části jejich těla mají do estetičnosti na hony daleko - a tyto části pak pokud možno veřejně nevystavovat. Za ideálních okolností by každý měl vědět už z rodiny nejen to, že se nechodí do divadla v teplákách, ale také že není „v pohodě“ promenádovat se po městě narvaný/á do minisukně, trička do půl břicha nebo třeba miniaturních kraťasů, má-li 30 a více kg nadváhy.
Chodit takto na veřejnosti skutečně není fajn (snímek je z Wikimedia Commons, takže tato paní zcela zjevně souhlasila s tím, aby přesně takto vyfotografovanou ji mohl vidět celý svět).
Samozřejmě, že křivonohý by si přál mít nohy rovné a tlustý by si přál být štíhlý, ovšem pokud někdo není takový, jakým by si přál být - a to ať už za to, jak vypadá, „si může“ či nikoliv - nikdo a nic mu nebrání v tom, aby své nedostatky svým oblečením co možná nejvíce maskoval. Má-li křivé nohy nebo velký pupek, proč by to měl tím, co má na sobě, ještě zdůrazňovat? A to dokonce tak, aby si toho všimli úplně všichni v okruhu 300 m?
Jistě, pokud někdo váží 200 kg, žádné oblečení z něj neudělá modela či modelku, co má 50 kilo i s postelí. Ovšem možná by se mnozí divili, že vhodným střihem a vzorem oblečení lze klidně opticky ubrat i více než 20 kg - ale nevhodnými vzory a střihy naopak 30 a více kg přidat. A také už jsem párkrát psala něco o tom, že v dlouhých kalhotách nebo šatech může být člověku ve čtyřicetistupňovém vedru méně teplo než minišortkách. Takže nikdo kvůli tomu, aby druhé neodpuzoval svou (eufemicky řečeno) rozměrnou postavou, rozhodně nemusí v létě „umírat horkem“.
Jistě, jedna věc je nevkus a něco úplně jiného je záměrná výstřednost, která je samozřejmě naprosto v pořádku. Také je-li někdo vyznavačem stylů jako punk, gothic, lolita, steampunk apod., není nic proti ničemu chodit oblékaný v souladu s ním. Taky je úplně v pohodě nosit i v běžném životě nějaké sci-fi nebo fantasy kostýmy či relativně civilní styl, jenž je však výrazně odvozený od konkrétního cosplaye. Ovšem toto vše lze provozovat tak, aniž by tím člověk zrovna děsil své spoluobčany.
Valná většina příslušníků subkultur i cosplayerů (o kterých jsem už psala něco zde) ovšem nějakou základní soudnost má. Nesnaží se vecpat do kostýmu, který se k jejich typu postavy více než nehodí. Zkazky o tom, jak je na cosplay akcích k vidění metráková princezna Leia ve zlatých bikinách je spíše urban legend než co jiného. Aspoň já osobně jsem za celý svůj život opravdu ani jednou nic takového neviděla - a to včetně conů v zahraničí. Pravda, nebyla jsem ještě v USA - je možné, že nějaká „body pozitivní“ Američanka je schopná přijít v kostýmu Wonder Woman, ačkoliv váží 250 kg.
Pokud někoho základy estetiky a slušného chování jeho/její rodina nedokázala naučit, měla by zde zafungovat škola. Ve výtvarné výchově by se měli žáci učit nejen kreslit, malovat a modelovat, případně znát fakta o slavných malířích, sochařích nebo výtvarných a architektonických stylech, ale měli by se také naučit něco o dějinách módy a o tom, co v oblékání je a není hezké. A v občanské výchově by se zase měly učit základy společenského chování - včetně toho, jaký typ oblečení se kam má nosit.
No a ti, u kterých by nezafungovala rodina ani škola, by pak měli být usměrňováni výše uvedenou metodou podmíněných reflexů. Ono by se jim to mohlo do budoucna docela hodit. Narůstají počty turistických letovisek i měst, kde policisté za nevhodný oděv (či jiné nevhodné chování na veřejnosti) pokutují - a často poměrně citelně. Nemluvě o zemích, kde za podobné přestupky hrozí dokonce i vězení. A ne, nejedná se pouze o nějaké ultrakonzervativní muslimské diktatury, ošklivě „narazit“ může člověk i ve velmi vyspělých zemích typu Japonsko nebo Singapur, případně i v běžných dovolenkových destinacích, jako je Španělsko, Itálie či Kanárské ostrovy.
Podle mého je pořád lepší být jednou bez náhrady vyhozen z divadla nebo z plesu - protože se málokdy jedná o ztrátu vyšší než 2000 Kč, než si léta myslet, že si na veřejnosti můžu dovolit prakticky cokoliv a nikdo se kvůli tomu na mě nesmí ani křivě podívat - a pak se jednoho dne šeredně divit pokutě ve výši několika tisíc euro nebo dokonce zavření do místní věznice.
Ano, jistě, všeho s mírou. Je pochopitelně přehnané bazírování různých „módních policistů“ na prkotinách typu že tento konkrétní typ kabelky se nehodí k této konkrétní večerní toaletě nebo že odstín lodiček neladí s odstínem šály apod. Podstatný je ten naprostý základ - jako např. že do opery nebo na ples se nosí v případě mužů minimálně oblek a v případě žen alespoň koktejlky (pokud tedy není na vstupence či pozvánce dress code výslovně určený), že k plesové toaletě se nosí kabelka a ne batoh, že pokud jde někdo v zimě do tanečních, tak by přes ten společenský oděv fakt neměl mít bundu jako na horskou túru… a taky že pokud mám nadváhu nebo nohy do O, nošení minisukní bych si měla odpustit.
Sama některá pravidla módních guruů porušuji - občas vysloveně záměrně, jindy z nezbytnosti. Z vysoka kašlu na různé „žhavé módní trendy“, ale nosím si svůj styl a je mi ukradené o půlnoci, jestli náhodou moje oblíbená tyrkysová barva náhodou není tuto sezónu „totálně out“. Také mám natolik atypickou nohu, že jsou pro mě nejpohodlnější lodičky s otevřenou špičkou - a v zimě na společenské akce do podobných bot v klidu nosím punčochy, protože je mi to tak zkrátka pohodlné a navíc jsem příšerně zimomřivá, takže pokud bych měla být někde několik hodin s holýma nohama, nejspíš bych to ošklivě odstonala.
Ovšem nahrnout se na ples na Žofín v džínách by mě vážně nenapadlo ani ve snu. Samozřejmě výjimka by nastala v případě, že by se jednalo o ples velmi specifický - např. maškarní, kam bych šla za kovboje. Logicky taky na „pyžamový bál“ půjdu v pyžamu či noční košili a na „Všefandomovou maškarádu“ zase třeba v uniformě ze Star Treku. Ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidla. Podstatné je nejdříve znát ta základní pravidla.
Kdo se je naučí, tomu zpravidla nehrozí, že ho jednoho krásného dne (pro něj tedy spíše ošklivého) v zahraničí někam nepustí, odněkud potupně vyhodí, dají mu mastnou pokutu nebo si dokonce posedí několik dní v chládku.
Takže já se klidně budu i nadále „dívat svrchu“ na tlusťochy a tlusťošky v kraťasech a minisukních, stejně jako na burany, co přijdou na koncert filharmonie v mikině a legínách - i kdyby ty legíny a mikina byly originál od Armaniho rovnou z přehlídkového mola.
Na podobná témata:
