Současný šílený „ideál krásy“ - proč tady je?

Samozřejmě existují určité výjimky, kdy je někdo od přírody nesmírně subtilní (tedy má velmi lehké kosti), případně má takový typ metabolismu, že sice jí naprosto normálně nebo dokonce nadprůměrně, ale přesto na váze nepřibírá. Ano, existují lidé, jejichž BMI se pohybuje kolem hodnoty 17, aniž by se o to nějak „vlastním přičiněním zasloužili“ - a tito lidé mohou být naprosto zdraví. V populaci ovšem tvoří pár promile, maximálně 1-2 %, takže od nich nyní odhlédněme. Jsou zhruba podobnou výjimkou jako lidé s IQ 140 a více.

Naprosté většině lidí opravdu není přírodou dáno, a tudíž to pro ně ani není zdravé, aby bez hladovění a/nebo extrémní sportovní zátěže vážili o 20, 25 nebo i více kg méně než měří nad jeden metr.

Je také dosti zajímavé, že naprosté většině mužů se jak vizuálně příliš nelíbí, tak je ani sexuálně nepřitahují „živoucí kostry“ - co většinu mužů opravdu sexuálně přitahuje je poměrně snadné zjistit, stačí se podívat, jaká „témata“, případně které fetiše jsou na placených pornoserverech nejsledovanější či nejstahovanější. Pokud vím, jedna z kategorií porna se specializuje na ty, kteří mají jako jistý fetiš morbidní obezitu - a kdyby se to komerčně nevyplácelo, dávno by podobná videa nikdo netvořil. Ovšem nevím o tom, že by se nějaké pornostránky specializovaly na pravý opak, tedy na extrémní vyhublost. Zřejmě po ničem takovém není velká poptávka.

Přesto někteří muži - zvláště bohatí, slavní a mocní - velmi štíhlé až nezdravě vyhublé ženy za partnerky vyžadují a jsou schopni svou dosavadní manželku „vyměnit za nový model“ jenom kvůli tomu, že po 15-20 letech vztahu a porozeném jednom, dvou či více dětech už nevypadá jako „éterická víla“.

Otázkou je, proč to dělají.

Lze mluvit o jisté biologické podmíněnosti, ovšem ta se uplatňuje jenom v určité omezené míře. Po tisíce až desetitisíce let hlavním požadavkem na partnerku bylo především to, aby byla schopná porodit alespoň jedno dítě, ideálně samozřejmě dětí více - vzhledem k dosti děsivé dětské úmrtnosti, kdy ještě v druhé polovině 19. století (což vážně není žádný pravěk) i v těch nejvyspělejších zemích světa umíralo 20-25 % dětí dříve, než se dožilo 10 let.

V dobách, kdy neexistovala dnešní vyspělá medicína, byly samozřejmě i samotné těhotenství a především porod velmi rizikovými záležitostmi, proto bylo třeba, aby potenciální matka byla co možná nejzdravější. Samozřejmě i ženy chtěly partnera co možná nejzdravějšího - jejich dítě, případně i je samotné, partner dokázal ubránit před šelmami či jiným nebezpečím pouze pokud nebyl chronicky nemocný. Navíc všechny organismy, nejen lidé, instinktivně odmítají „divně vypadající“ jedince svého druhu. Tito „divní“ jsou totiž často nositeli genetických mutací, které by mohli přenášet na potomstvo.

Proto se nám všem - a to bez ohledu na všemožné kulturní zvláštnosti - líbí na druhých především co možná nejvíce souměrný obličej i souměrné celé tělo, husté vlasy a pleť bez defektů, vyrážek apod. Výrazně nesouměrný obličej i tělo totiž často způsobují takové genetické mutace, které přenášet na potomstvo by nebylo zrovna fajn, případně je také mohou způsobovat některé nemoci - zvláště ty vážnější či chronické. Velmi mnoho nemocí se také viditelně projevuje na (ne)kvalitě pleti, vlasů i nehtů. Vzhled hlavně pleti a vlasů se také zhoršuje přímo úměrně ke stárnutí člověka (toto opět platí pro naprostou většinu obratlovců - drápy, srst, kůže, peří nebo šupiny vypadají úplně jinak u mladých jedinců než u starých).

Instinkt tedy říkal, že pokud má muž či žena hodně souměrné tělo i obličej, pleť bez bradavic, vyrážek, lišejů apod. a kvalitní husté vlasy, nejspíš to bude mladý a zdravý jedinec - tedy vhodný partner. V případě žen pak mnohé o schopnosti porodit napovídala i šířka pánve - ženy s příliš úzkou pánví rodí špatně a v době, kdy císařské řezy nebyly ani běžné ani bezpečné, jako je tomu dnes, při porodech velmi často umíraly, zhruba v polovině případů i s tím dítětem. Což asi nikdo nechtěl.

Stejně tak se jen málokdo chtěl starat o dítě, které nebylo biologicky jeho, takže za atraktivní byly považovány pouze takové ženy, které nevypadaly jako těhotné. Tedy jinými slovy měly štíhlý pas a spíše plošší bříško. Tímto (takřka instinktivním) způsobem se tak vyvinula další „konstanta ženské krásy“, kterou je určitý poměr pasu a boků.

Bez ohledu na to, jestli ta která kultura preferuje ženy spíše štíhlé nebo trochu, či dokonce opravdu hodně „oplácané“, naprosté většině mužů připadají nejatraktivnější ty ženy, jejichž poměr pasu a boků osciluje zhruba mezi 0,65 a 0,75. Což, pokud si přeložíme na centimetry, je nejen oněch „magických“ 90-60-90 (kde to vychází na 0,6666), ale může to být třeba klidně i 120-80-120 (kde to vychází úplně stejně) nebo 105-75-105 (výsledek 0,71), 96-66-96 (což jsou údajně rozměry slavné Venuše milétské - udávající tak poměr 0,69) či jak co do štíhlosti až extrémní míry 82-55-82 (výsledek 0,67) tak neméně extrémní „XXXL modelka“ s mírami 140-90-140 (výsledek překvapivě jen o pár tisícin nad 0,64, což byl údajně poměr pas-boky u slavné Marylin Monroe v dobách její největší slávy).

Je zajímavé, že dokonce i nevidomí muži dokážou „po hmatu“ zjistit, zda se žena do výše uvedeného poměru „vejde“. Další zajímavostí je, že naprostá většina mužů považuje za poněkud extrémní (a tedy už ne tak atraktivní), pokud je tento poměr méně než 0,6 - taková žena jim připadá buď „příliš vychrtlá“ nebo „nějaká divná“. Takže modelka s mírami 85-50-85 (výsledek 0,59) se většině mužů už bude líbit méně - stejně jako žena s mírami 120-70-120 (výsledek 0,58), byť se 70 cm v pase je žena pořád ještě dosti štíhlá, ba dokonce štíhlejší než žena s 80 cm v pase, která ale prostým okem většině mužů připadá tak nějak „normálnější“ či souměrnější.

Stejně tak ale většině mužů přijdou málo atraktivní ženy, u kterých je poměr pas-boky více než 0,75 a výrazně se blíží k 0,8 (natož pak pokud hranici 0,8 dokonce přesahuje). Bez ohledu na to, jak jsou tyto ženy objektivně štíhlé, jsou vnímány jako „neženské“ nebo dokonce „tlusté“. Žena s mírami 100-75-100 bude nejspíš poměrně štíhlá sportovkyně, ale kvůli poměru mezi pasem a boky, který je přesně „na hraně“, tedy 0,75, bude většinou mužů vnímána jako méně atraktivní - a často dokonce i jako „méně štíhlá“ - než žena s mírami 110-75-110, které dávají výsledný poměr 0,68.

A za vysloveně ošklivé a nejspíš i „hodně divné“ pak budou většinou mužů považovány extrémně hubené dívky s mírami jako 82-65-82 (výsledek 0,79) nebo 80-63-80 (výsledek 0,78). A velmi štíhlá dáma, která ale ať dělá, co dělá, zhubne pouze přes prsa a přes boky, ale není schopná se v pase dostat pod 70 cm, má zkrátka zatracený problém - s mírami 82-70-82 její poměr pas-boky činí o nějakou tu tisícinu více než 0,85, což se nelíbí už skoro nikomu. Taková žena či dívka by asi udělala nejlépe, kdyby přestala blbnout s bezhlavým hubnutím a tedy se postupně dostala aspoň na nějakých 90-70-90 (poměr 0,77) nebo ještě lépe na 95-70-95 (poměr 0,73).

Přesto je v naší současné západní společnosti často považována za daleko krásnější žena s mírami 90-70-90 než žena s mírami 130-85-130, ačkoliv ta druhá má výsledný poměr rozměru pasu k rozměru boků neporovnatelně lepší - 0,65 proti 0,77.

To už nebude pouhým instinktem.

Podle mého názoru se jedná o jistou „statusovou záležitost“. Je obecnou lidskou tendencí obdivovat výjimečnost, nikoliv to, co je běžné. Je to podobné jako s opálením: v dobách, kdy naprostá většina lidí pracovala v zemědělství - tedy se od jara do podzimu pohybovala na sluníčku, proto byla za to nejkrásnější považována bíla pleť, protože znamenala, že dotyčný si může dovolit se slunečním paprskům vyhýbat. Tedy že buď vůbec nemusí pracovat, nebo že aspoň vykonává vysoce kvalifikovanou (a tedy i dobře placenou) práci někde v uzavřených prostorách - je např. písař, úředník, kupec nebo řemeslník.

Naopak poté, co stále vyšší procento lidí pracovalo v manufakturách a posléze továrnách, ze kterých se na „čerstvé povětří“ skoro nedostali, protože pracovní doba byla 12 i více hodin, postupně přestávala být bledá pleť tak adorována a někdy od 20. až 30. let 20. století postupně narůstá záliba v opalování, která se někdy po druhé světové válce zvrhne v extrém přesně opačný - tedy že krásná je naopak pokožka co nejvíce opálená.

Asi je zbytečné dodávat, že zdravá není ani mrtvolně bledá pleť, ani trávit v létě dlouhé hodiny povalováním a „opékáním se“ na pláži.

Je tedy vcelku logické, že s posuzováním, jaký typ postavy je právě považovaný za krásný, to bylo a je naprosto shodné. V dobách a kulturách, kdy se většina populace pořádně nenajedla a daná země byla sužována pravidelnými hladomory, byl za krásného považovaný takový člověk, na němž bylo na první pohled vidět, že nedostatkem jídla rozhodně nestrádá. S tímto pojetím krásy se tak setkáváme nejen v době evropského baroka a rokoka, ale stále ještě i dnes v některých zemích tzv. „třetího světa“ - kde jsou za krásné a atraktivní považovány nejen ženy na náš vkus „docela oplácané“, ale dokonce i morbidně obézní. Ten druhý případ vede k praktikám „vykrmování nevěst“, s nímž se stále setkáváme v Mauretánii a několika dalších afrických zemích.

S tím prvním se pak mohou setkat ženy i muži prakticky po celé Africe, Blízkém východě a v jižní a jihovýchodní Asii. „Plážoví inženýři“ v Tunisku, Senagalu, Keni či Egyptě se obtloustlým evropským a americkým paničkám necpou do postelí jenom pro peníze nebo pro vidinu manželství, které by jim zajistilo kýžené státní občanství. A to stejné platí pochopitelně i pro ženy v Thajsku či na Filipínách co do jejich vztahu k obézním Evropanům a Severoameričanům. Asiatkami je stále vysoký mohutný muž považovaný za výjimečného a tudíž nesmírně atraktivního - a to bez ohledu na to, jak velký má pivní pupek. Stejně tak v arabské i africké kultuře dosud přežívá představa, že „krásná ženská“ rozhodně není hubená ženská, takže spoustě místních mladíků opravdu ta „kredenciózní Hilda“ může připadat jako nesmírná krasavice, zejména je-li blond - a to, o kolik je starší nebo že z hlediska nějakých „západních“ lékařských tabulek trpí obezitou, je jim zcela jedno.

Ovšem u nás v Evropě a Severní Americe je jídla dostatek, ba přímo nadbytek. Proto je naopak za někoho výjimečného považován právě ten, na kom tento nadbytek živin vidět není. A vzhledem k tomu, že (jak jsem už psala výše) „od přírody“ to má dán jen nepatrný zlomek populace, zatímco u všech ostatních je za tím především větší či menší odříkání nebo dokonce tvrdá dřina, je to ještě atraktivnější. Bohužel vlivem nejen křesťanství, ale i stoicismu a kynismu (jejichž mnohé zásady - na rozdíl od epikurejství - se do evropské křesťanské kultury z antické filosofie dostaly) je stále v naší civilizaci tak nějak zakořeněno, že ten, který „tvrdě maká a odříká si“ je coby člověk nějaký „kvalitnější“, „hodnotnější“, „morálnější“ či co to, zatímco ten, který je pohodlný a žádné požitky a rozkoše si odpírat nechce, je v lepším případě považovaný za hloupého primitiva, v horším případě vysloveně za jedince přímo nemravného.

Takže žena či muž, který si nedá k jídlu vše, na co by měl(a) chuť, a ještě každý den cvičí, pravidelně běhá nebo „dře v posilovně“, je zkrátka ten či ta „lepší“.

A kdo by nechtěl mít partnerku lepší než ji mají ostatní?

Další věcí je pak současný životní styl. V dobách, kdy se většina žen stahovala do korzetu, nosila dlouhé sukně až na zem (nebo skoro na zem) a pod nimi hromadu spodniček, nebylo ani nutné štíhlost tolik řešit. Případné ošklivé tlusté nohy nebo velký zadek nikdy nikdo na veřejnosti neuviděl a pokud pas nebyl od přírody štíhlý, tak se mu holt korzetem pomohlo.

Navíc pokud se dívky do korzetů stahovaly od mládí nebo dokonce od dětství, jejich tělo se při růstu vyvíjelo trochu jinak (a to třeba i včetně stavby hrudního koše) a orgány se v břišní dutině taky poněkud jinak „poskládaly“. Rovněž případné tukové zásoby (zhruba od poloviny 19. století už nejen ti nejbohatší, ale ani střední třída hladem rozhodně netrpěli, spíše naopak) měly docela tendenci růst především tam, kde je nic v růstu neomezovalo - tedy nikoli v místě, kde stahoval korzet, ale hlavně na tom zadku a stehnech, občas i na prsou, kde to však tehdy nikomu nevadilo. Takže i dívka, která by „od přírody“ měla tendence k tomu být spíš celkově korpulentnější nebo mít postavu s rovným pasem, se „naformovala“ podle převládající módy.

Jenže toto vše smetla první světová válka - místo korzetů a dlouhých sukní se začaly nosit volné šaty bez korzetů odhalující z nohou stále více. K tomu se ještě přidala záliba v plavání a posléze i opalování - při kterýchžto činnostech zcela logicky člověk na sobě moc látky mít nemůže, takže případné nedokonalosti postavy už nebylo tak snadné zamaskovat.

K tomu se přidaly také fotografie a film - objektiv fotoaparátu i kamery opticky „přidává kila“, údajně 7-10 kg. A totéž činí i ostrá jevištní světla. Takže člověk zcela normální postavy může na fotografii, ve filmu nebo na jevišti vypadat jako mírně obtloustlý, zatímco člověk štíhlý až hubený se tam jeví jako ten normální.

A do tohoto „koktejlu“ se ještě stále více přidával vliv módního průmyslu, který se projevoval a stále se projevuje dvěma následujícími způsoby:

1. Pro módní návrháře (a to bez ohledu na to, jestli jsou jimi muži či ženy a jsou-li homosexuální, heterosexuální, bisexuální nebo třeba asexuální) jsou tím nejpohodlnějším a  nejlevnějším, tudíž i nejžádanějším „artiklem“ modelky, které jsou hodně vysoké, ale současně mají naprosté minimum tzv. „ženských tvarů“.

Za prvé proto, že aby model - a zvláště hodně extravagantní model, přičemž díla slavných módních návrhářů dnes už kolikrát víc připomínají abstraktní obraz než oblečení - náležitě vynikl, tak jej na přehlídce musí prezentovat „věšák na šaty“, tedy něco dosti vysokého, ale zároveň majícího pokud možno co nejméně výrazné ženské křivky, kterými by tento abstraktní obraz mohl být narušen.

Za druhé se na tyto typy postav z hlediska krejčovského neporovnatelně snáz šije - asi každá švadlena potvrdí, že ušít dobře vypadající šaty, blůzku nebo sako na ženu s velkým poprsím dá mnohem víc práce a vyžádá si více zkoušek než šití na takovou, co má „prsa po tatínkovi“.

A za třetí není nutno s sebou po světě vozit vlastní manekýnky, což by se mohlo zbytečně prodražovat. Ať se módní přehlídka koná kdekoliv, stačí najít místní „stejně typizované kostry“ a modely na ně navléct - a budou vypadat úplně stejně na molu v Miláně jako v Paříži jako v Tokiu.

2. Je to dobrý kšeft - nabídneme (a ideálně prodáme) ženám drahé šaty, které naprostá většina z nich buď nemůže vůbec obléct, nebo téměř každá z těch několika málo, které je oblečou, v nich nebude nevypadat dobře, protože se na její typ postavy nehodí a tedy jí nesluší.

A tak těmto ženám za další velké peníze prodáme různé „zázračné“ preparáty na hubnutí, krabičkové nebo jiné diety, hubnoucí pobyty u moře, cvičení ve fitku, kursy aerobicu, zumby, jógy a co já vím, čeho ještě, případně i plastické operace, aby ty drahé hadříky, co si nakoupily, vůbec nosit mohly.

Kdo by nechtěl takto vydělávat několikanásobně, že?

Můj osobní názor je ten, že - podobně jako s tím opalováním - by to chtělo nějakou tu „zlatou střední cestu“. Tedy na straně jedné nenutit ženy (a zejména mladé dívky), aby pokud se chtějí líbit, musely vypadat jako kostlivci - což samozřejmě platí i pro modelky, na straně druhé ovšem také netvrdit a nepropagovat, že morbidní obezita je v pořádku nebo snad i něco krásného a obdivuhodného.

Prostě ideálním řešením je „nesežrat vše, co uvidím“ a aspoň trochu se ve svém volnu hýbat.

A k tomu je třeba připustit, že pokud nějaká žena jí s rozumem a současně má aspoň nějakou fyzičku, může být krásná jak při mírách 85-62-85, tak i při mírách 130-85-130.

(Podle lékařů je zdravotním rizikem - a to bez ohledu na výšku dotyčného či dotyčné - míra v pase u žen nad 88 cm a u mužů nad 102 cm, přičemž samozřejmě čím více je to nad touto hranicí, tím hůř.)