Článek
Případně že muž svou postavou ze všeho nejvíc připomínající vorvaně bude v létě na hlavní promenádě nosit nátělník značky „vasil“, ze kterého mu poleze půl pivního břichu, a k tomu miniaturní kraťásky.
Psala jsem o tom už nejméně jednou (např. v tomto článku o tom, že z ponožek v sandálech je vhodné ukazovat co možná nejméně), že u kalhot opravdu příliš nezaleží na tom, jak dlouhé mají nohavice, ale spíš jak pohodlný mají střih a především z jakého materiálu jsou ušité. Upnuté kraťasy z hrubé džínoviny (nebo dokonce z manšestroviny) jsou v pětatřicetistupňovém vedru daleko méně příjemné než volné dlouhé kalhoty z lehké bavlny nebo podobného prodyšného a chladivého materiálu. Což platí pro obě pohlaví.
Např. já osobně prakticky celé léto střídám asi osmero volných širokých kalhot s orientálními vzory z lehké bavlny, případně z indického umělého hedvábí, které doplňuji o různá bavlněná trička či halenky s rukávem zhruba k lokti, protože jsem zjistila, že se v nich cítím daleko pohodlněji než v šatech - a zatím mi ani v tom nejhorším parnu, kdy rtuť teploměru vytoupala ke čtyřicítce ve stínu, vedro vážně nebylo.
Tedy nosím toto oblečení, pokud je na teploměru 22-25° C a více - když se ochladí nebo dokonce k tomu ochlazení i prší, vytáhnu ze skříně to, co nosím na jaře nebo na podzim, tedy černé strečové kalhoty nebo džíny spolu s nějakým teplejším vrškem (a když je pár dní v létě jo „zima“, tedy kolem 15° C, klidně vytáhnu i minisukni doplněnou o silonky). V posledních letech ovšem výše zmíněné dlouhé kalhoty s tričky nosím téměř bez přerušení někdy od půlky dubna do začátku října - a pak že globální oteplování neexistuje, že, pane Klausi! Nevím, jak to vidí oni (Klaus), ale já v tomto stylu oblečení už trávím víc jak třetinu roku, takže budu muset sbírku těch kalhot asi rozšířit.
Jestli zde někoho zajímá, kde ty orientální kalhoty z lehké bavlny a indického hedvábí beru, tak některé jsem jako hotové koupila v jistém fair trade obchodě, jehož jméno (natož pak odkaz na jejich web) sem nemohu napsat, protože by šlo o reklamu (jinak mají od každého vzoru v každé velikosti jen pár kousků), a jiné jsem si zase nechala ušít ze sárí, která kupuji v jednom opět nejmenovaném obchodě (tam ta sárí dovážejí přímo z Indie a většinou mají od každého vzoru jen jeden, maximálně dva kusy). Takže se mi zatím nikdy nestalo, že bych někde potkala jinou ženu stejně oblečenou, a přesto - aniž bych kvůli tomu musela běhat po ulici polonahá - mi vedro v létě rozhodně není.
V tom fair trade obchodě mají z umělého hedvábí i rozevláté sukně a šaty různých délek a ve velikostech i pro plnoštíhlé - případně je možné si také z toho sárí nechat ušít sukni nebo šaty. (To je jen takový dodatek pro ženy, které nemají rády kalhoty).
Pánům zase mohu poradit klasické tričko („T-shirt“), případně tričko s límečkem spolu s volnějšími dlouhými „pláťáky“ (které pochopitelně nemusejí být jenom ze lněného plátna), což je oděv na léto velmi příjemný a pohodlný, navíc vhodný i do města, nejen na pláž či na loď. Mimochodem, dlouhé volnější kalhoty se do pánského šatníku dostaly v době Francouzské revoluce - a byly převzaty z tradičního oblečení námořníků. A proč je asi ti námořníci nosili? Nejspíš proto, že byly pohodlné a ani v létě v Karibiku v nich nebylo vedro.
Lidé „prostorově výraznější“ by proto - bez ohledu na pohlaví - udělali nejlépe, kdyby ani v létě svá břicha a další „špeky“ veřejně nevystavovali. I na pláži bych doporučila rozměrnějším pánům spíše koupací bermudy než minislipečky a podobně rozměrným slečnám a dámám zase koupací šaty, tankiny nebo aspoň celkové plavky - v dnešní době se dají na internetu najít velmi pěkné vzory i v dosti velkých velikostech, ba dokonce i takové, jejichž střih a barevnost opticky zeštíhluje.
Zastávka tramvaje v létě - ta přední slečna si to, co má na sobě, může dovolit, ale ta zadní růžová už tedy ani náhodou.
Na druhé straně pokud si někdo myslí, že to nejlepší, co pro člověka s nadváhou nebo dokonce obezitou můžete udělat, je co nejdrsněji mu vmést do obličeje, že je „tlustý jako prase“, případně mu začít poskytovat nevyžádané dobré rady typu „nežer“, tak je na velkém omylu. Naprostá většina lidí s nadváhou je si moc dobře vědoma toho, že má nadváhu. A stejně tak každý, kdo má IQ nad 70, velmi dobře ví, že chce-li zhubnout, měl by méně jíst a více se hýbat.
Jenže takto jednoduché je to pouze u lidí, kteří mají řekněme jen tak o 10, maximálně o 15 kg více nad svou ideální váhu. Takovým opravdu stačí pouze mírně upravit jídelníček a/nebo přidat trochu pohybu - a na BMI kolem 25 se během pár týdnů až měsíců dostanou. Ovšem člověk trpící skutečnou zdraví vážně ohrožující obezitou těch 30, 40, 50 či ještě více kil takto jednoduše neshodí. Zde pouhá síla vůle nepomůže, takový jedinec už potřebuje odbornou léčbu. Jinak hrozí známý „jo-jo efekt“, který celou situaci ještě zhorší.
Za nutnost jít se svým problémem k odborníkům by se nikdo neměl stydět. Když se nestydíme za to, že se zaníceným slepým střevem jdeme na chirurgii, s nemocným srdcem na kardiologii, ba nepřijde nám „trapné“ ani to, že nepojízdné auto odvezeme do autoservisu, nefunkční hodiny k hodináři a i na tu pračku, televizi nebo počítač si zavoláme opraváře, proč by se měl někdo stydět za to, že si vlastními silami neporadí s obezitou?
Mimochodem, podobné, ne-li ještě větší, stigma panuje také u duševních nemocí. Srdeční arytmii nebo ledvinové kameny kdekdo klidně veřejně přizná, ovšem připustit jen sobě samému, natož pak našemu okolí, že opravdu můžu mít v hlavě něco „jinak“ a proto se objevují deprese, nebo dokonce paranoia či schizoidní poruchy, to každý považuje za neuvěřitelně dehonestující.
Navíc ne až tak výjimečně silná obezita může jít ruku v ruce právě s těmi duševními poruchami - buď byla samotná ta duševní nemoc spouštěčem toho, že se člověk od zdravého způsobu života vzdálil natolik, že se mu „podařilo získat“ zbytečných 40 či více kilo tuku, nebo má člověk v mozku něco natolik „divně poskládané“, že se ustavičně cítí hladový a tudíž jí mnohem více, než jeho tělo potřebuje. Někdy zase naopak extrémní obezita může vést k tomu, že chemie v mozku přestane správně fungovat, což pak celou situaci ještě zhoršuje. Někdy dokonce dochází ke zdánlivému paradoxu, že příslušný člověk má sice obrovskou nadváhu, ale současně jeho tělo trpí podvýživou.
Je-li silná obezita spojená ještě s nějakými duševními poruchami nebo nemocemi, ten člověk si opravdu už není schopný pomoci sám - stejně jako si sám nepomůže mentální anorektik či bulimik. Zde je potřeba současně léčit tělo i duši a je to celé běh na velmi dlouhou trať, který navíc ne vždy dopadne dobře. Podobně jako u léčby různých drogových a jiných závislostí.
A stejně jako člověku, který se potřebuje léčit ze závislosti na alkoholu, drogách nebo workoholismu vážně nepomůže, když mu bude celé jeho okolí nevybíravě nadávat do ochlastů, feťáků či kariéristů, nijak nepomohou nadávky do tlusťochů ani těm obézním.
Ono totiž ani lidem, kteří mají jenom o těch 8-10 kg více, než by měli mít, se rozhodně nebude hubnout příliš dobře, pokud budou v ustavičném stresu nebo pokud budou své tělo (a tedy i sami sebe) nenávidět. V některých případech dokonce - protože psychosomatika je fakt velká potvora - bude takový vystresovaný člověk naopak přibírat a „v nejlepším možném případě“ přes veškerou snahu zhubne čtyři pět kilo a pak kdyby se na hlavu postavil, ručička na váze se nepochopitelně zastaví.
A můžete vzít jed na to, že člověk trápící se denně při pohledu do zrcadla kvůli tomu, jak vypadá - a že neodpovídá nějakému imaginárnímu „ideálu“ - bude určitě vystresovaný až hrůza. V lepším případě se takový vystresovaný a sám sebe nenávidící člověk na hubnutí nakonec úplně vykašle - takže bude svou nadváhu s sebou životem vláčet dál nebo ji dokonce pomalu zvyšovat, takže o pár let později bude mít místo 10 kil „navíc“ už těch kil 15 nebo 20. V horším případě se vrhne na nějaké bláznivé diety, které na něj buď nebudou vůbec fungovat, nebo svým jo-jo efektem způsobí, že o pár let později se z mírné nadváhy stane výrazná obezita, případně si nějakými šílenými a jednostranými dietami vážně poškodí zdraví - občas bohužel nevratně.
A v tom nejhorším možném případě se jeho původní nadváha může „překlopit“ do mentální anorexie nebo bulimie - a tady už jde bez legrace o život. Za naprostou většinou případů, kdy někdo onemocněl anorexií nebo bulimií, totiž stojí poznámky na téma „příšerně tlustého pupku“ (zadku, stehen apod.), které někdo (nejčastěji ročič, spolužák, učitel nebo trenér) rádoby upřímně vmetl do obličeje holce nebo klukovi s pár kily navíc.
Naprosto výjimečně do mentální anorexie nebo bulimie „spadne“ kluk nebo holka opravdu objektivně obézní, v 99,9 % případů jsou to mladší či starší lidé libovolného pohlaví s váhou zcela normální nebo nejhůř s BMI kolem 27. Pouze šlo o to, že tito lidé s normální váhou nebo jenom velmi mírnou nadváhou svým tvarem těla neodpovídali ideálu „přesýpací hodiny“ (pro ženy) nebo „trojúhelník postavený na špičku“ (pro muže) - tedy jsou to všechny ty „hrušky“, „jablka“ a další ovoce, ženy s „rovnou postavou bez pasu“ nebo muži s výraznějším pozadím a užším hrudníkem.
Stačí pak - zejména v pubertě - pár posměšků ze strany okolí, a už to jede. Naprosto „vražedné“ pak pochopitelně bývá, pokud ta poznámka o tom, že dotyčný či dotyčná je tlustoprd(ka), přišla od někohoho, do koho byl tento nešťastník zakoukaný.
„Body positivita“ by tedy měla být o tom, že hezký - a hlavně sympatický a fajn - člověk může být i ten, kdo nevypadá jako adept na modelku či modela, zejména pokud má tento člověk normální váhu nebo maximálně mírnou nadváhu, která však spadá do kategorie tzv. „fit fat“. Sem by se daly zařadit např. některé tzv. „plus size modelky“ - např. Iskra Lawrence, Tara Lynn nebo veleslavná Ashley Graham, samozřejmě však do této kategorie ani omylem nepatří typy jako zpěvačka Lizzo.
Ovšem ani ženám jako Lizzo (a jejich mužským protějškům) není zrovna vhodné nadávat do odporných tlusťochů, protože tím je k tomu zdravému životnímu stylu vážně nepřimějeme. A ke zdravému hubnutí už vůbec ne. Navíc - jak už jsem psala výše - pokud takoví lidé budou vystresovaní z toho, že je druzí mají za odporné a hnusné, případně začnou nenávidět sami sebe a své tělo, změna váhy ke zdravější se jim nejspíš přes veškerou snahu nepovede a dříve než obezitologa budou potřebovat psychologa nebo rovnou psychiatra.
Možná by se mezi fit fat slečny dala řadit i ta krasobruslící modelka z reklamy na jakési ty vložky (Always?) - pokud to není počítačový trik, ale opravdu je schopná zvednout nohu k hlavě, tak má sice nadváhu, ale je zatraceně fit fat a zdravotní problémy jí nejspíš hrozí mnohem menší, než nějaké sice hubené, ale válející se většinu času na gauči s mobilem. Mimochodem, nemusí to být v té reklamě počítačový trik - moje babička měřila 154 cm, vážila mezi 85 a 90 kg, celý život denně cvičila a ještě ve svých 80 letech v předklonu položila obě dlaně na zem.
Neboli jinými slovy jak jsem to psala ve svém předchozím článku - krásná a sexy může být jak dívka/žena o ideálních mírách 90-60-90, tak také pokud má 80-50-80 nebo 130-85-130. Ovšem stejně tak i s mírami např. 85-65-95 nebo 110-80-120. To samé ostatně platí i pro muže. Ne každý musí mít 185 cm, široká ramena a „pekáč buchet“ na břiše.
Mimochodem, toto je moc hezká pohádka na téma body positivity, kterou doporučuji všem, co mají ze svého vzhledu mindráky. Nakonec všechno dobře dopadne, ačkoliv hlavní mužský hrdina je na muže „moc malý“ a hlavní ženská hrdinka má zase na ženu „příliš velké nohy“.
A není to tak jenom v pohádkách. Dosti často i v reálném světě potkáte zjevně zamilovaný mladý pár - lidé ve věku kolem 25 let - z nichž jeden je vyslovený krasavec či krasavice, zatímco ten druhý „nic moc“. Čím to tak může být?
Ona pokud taková fit fat slečna je veselá „holka do nepohody“ a současně „fajn žába“, která nezkazí žádnou zábavu, tak může hezkému klukovi imponovat daleko víc než nějaká zakomplexovaná nebo naopak narcisistní modelka, která se nervově hroutí z oka na punčoše či ulomeného nehtu, případně řeší, jestli si na večeři může dát o jeden list salátu více. A stejně tak hubený „brejlounek“ se smyslem pro humor, který je milý a vždy dodrží dané slovo, může být i pro vyslovenou krasavici daleko atraktivnější než nějaký libový hezoun, který je sobecký, líný, nespolehlivý, chorobně žárlivý nebo nedej Bože alkoholik.
Jak už jsem napsala v předchozím článku - nepřežírat se, přiměřeně se hýbat a neřešit, jestli vypadám jako ideál z titulky módního časopisu, je ten asi nejzdravější postoj.
A o tom vlastně bude i celá ta slavná „body positivita“.
Jak bylo správně řečeno v debatě pod předchozím článkem - scifisti to mají na háku. Jestli jsou štíhlejší nebo oplácanější neřeší a jedou si svoje - vysloveně obézních je mezi nimi však minimum.
A jinak jsem o tom už psala jednou, co máme dělat (nejen) pro normální postavy - asi žít podobně jako Francouzi.
