Článek
Samozřejmě, běh času nejde zastavit - a pověstná „Hraběnka“ do nově otevřeného podniku s honosným názvem Café Evropa nepřijde bez ohledu na to, jak (ne)citlivě jeho rekonstrukce proběhla. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že se nejednalo o Elinu Makropulos. Ta dáma (zmiňovaný dokument Srdíčko jsem taky kdysi viděla) byla na přelomu 80. a 90. let určitě nejméně sedmdesátnice, takže dnes by jí muselo být bohatě přes sto let.
On člověk taky nečeká, že do hospody U prince brabantského najednou vejde král Václav IV. (natož pak s mistrem popravčím, se kterým po hospodách chodil pouze v legendě) a v kavárně Slavia neočekává příchod ani Nezvala se Seifertem ani hvězd filmů Martina Friče, ba dokonce ani nedoufá, že se tam potká, co já vím, s panem Milošem Kopeckým nebo paní Jiřinou Jiráskovou. Lims-Kragma si je prostě už všechny odvedla s sebou.
Přesto je fajn, pokud se slavná místa rekonstruují tak, že alespoň duchové těch, kteří tam kdysi chodili, by mohli znovu přijít na návštěvu (např. o Dušičkách, kdy se prý prolínají světy živých a mrtvých), aniž by byli totálně vyděšeni či zhnuseni. Ovšem vypadá to, že zrovna z Café Evropa by byla zhnusena nejen „Hraběnka“.
Pokud duchové existují, moc je prosím, aby autory oné rekonstrukce chodili strašit.
Nevadilo by mi, že se v Café Evropa nedá domluvit jinak než anglicky. Sice mi přijde podivné, že tamější personál (a je mi zcela jedno, jaké je národnosti) ignoruje nejen skutečnost, že také mezi Čechy mohou být bohatí lidé, ale i fakt, že do Prahy mohou na návštěvu zavítat rovněž movití Němci, Rakušané, Francouzi, Italové, Španělé nebo Latinoameričané. Francouzi, Španělé, Italové i Latinoameričané totiž dosti často buď anglicky neumí vůbec, nebo mluví (a také rozumějí) velmi mizerně.
Na straně druhé zmíněné národy - na rozdíl od movitých Američanů - obvykle mají vkus i styl, takže z toho, co je podrobně popisováno v článku, na který reaguji, by se jim mohlo udělat opravdu nevolno. Způsob servírování kávy v podniku, který si hraje na „pětihvězdu“, by v jejich očích pouze svědčil o tom, že jsme národ totálních buranů. A lidem, kteří se aspoň trochu vyznají v architektuře a užitém umění, by se patrně zvedl žaludek už jenom z kombinace secesního (nebo možná spíš pseudosecesního) interiéru a vyplétaných pseudothonetek.
Míchání secese s pozdějšími styly je velmi častý (téměř „oblíbený“) nešvar v této zemi. Patrně všichni ti „chytráci“, kteří schvalují rekonstrukce, si (nevím proč) myslí, že „nikdy nezaškodí“ nacpat do čehokoli aspoň kousek něčeho rádoby secesního, protože přece turistům se to určitě bude líbit. Ve skutečnosti jediní, komu se to bude líbit, jsou milovníci kýče.
Kterých však v naší zemi máme tolik, že kdybychom je začali vyvážet, nejen, že by zcela zmizely problémy s deficitem státního rozpočtu, ale patrně bychom měli během několika let životní úroveň ropných monarchií v Perském zálivu. Nejen majitelé a manažeři hotelů mají zálibu v podobných šílenostech, poměrně často tato nemoc postihuje i lidi na první pohled příčetné, např. majitele úplně obyčejných bytových domů, vedení SVJ nebo úředníky městských částí.
Takže často vidíme neoklasicistní, puristické nebo dokonce funkcionalistické stavby s fasádami vyvedenými v cukrlátkově pastelových barvičkách - a mimořádně oblíbenou jsou zejména všechny odstíny růžové. Sama mám bohužel tu pochybnou „čest“ bydlet na Vinohradech v domě, který byl postaven v přímo typicky puristickém slohu a který dokonce nemá ani náznak inspirace slohem národním, ale přesto nějaká „moudrá hlava“ (mám pocit, že na radnici, protože tehdy ještě ten dům patřil městu) vymyslela, že jeho fasáda bude bílo-růžová. Vážně otřes, puristický dům, ze kterého udělali nepovedenou napodobeninu svatebního dortu.
Autoři rekonstrukce kavárny v někdejším hotelu Šroubek mají zřejmě podobný „smysl“ pro architekturu.
Naštěstí v Praze stále ještě existují místa, která si zachovávají prvorepublikovou noblesu, umějí tam podávat dobrou kávu i zákusky, mluví tam česky, nepouští tam jako hudební podkres současný popík - a ke všemu si člověk na kafe se zákuskem nemusí málem brát půjčku. (Jmenovat je přímo nebudu, to by zřejmě bylo porušení zdejších zásad, ale opravdu zde jsou.)
Ono se ovšem zdá, že podobně to nefunguje pouze u nás. Když jsme byli před třemi lety o adventu na výletě v Krakově, šli jsme mimo jiné do tamější legendární kavárny a nejen, že jsme narazili na stále zachovaný (byť zrenovovaný) interiér z počátku 20. století včetně nábytku a dobrou kávu, ale ani ty ceny se nijak neodchylovaly od běžných krakovských cen. Jediné, co se lišilo, že v té kavárně nebyly mraky turistů - což ovšem není nic, na co by bylo třeba si stěžovat. Většina lidí se po rozsvícení vánočního stromu snažila vecpat do podniků přímo na náměstí - asi byli líní udělat pár kroků navíc. Díky tomu původně kabaret, nyní kavárna, kde se kdysi formovalo polské národní hnutí, je vůbec nezajímala.
Dobře jim tak.
Holt Praha nebo Krakov, na hlavním náměstí si musí člověk dávat dobrý pozor, co je pouze kýčovitá past na hloupé turisty, a co je naopak podnik, který opravdu stojí za návštěvu.
A kdo to rozlišit nedokáže, tomu to nejspíš vadit nebude, protože ho kýče nepohorší, či se mu přímo líbí.
Takže proč ne? Milovníci kýče ať zaplatí spousty peněz za posezení v čemsi, co si pouze hraje na luxus a styl - a o to více místa budeme pak mít my ostatní v místech, která ten luxusní styl opravdu mají.
