Článek
Samozřejmě, že s tou státnicí trochu přeháním. Možná i s tou výplatou. Vždyť za kostku cheesecakeu a náprstek espressa krát dvě jsme platili 650 korun, s dýžkem 700 korun rovných. Možná i to je důvod, proč obsluhující personál mluví jen anglicky. A to důsledně. Ani francouzsky, ani německy, ani trochu česky. Jen anglicky… Provozovatel asi nepředpokládá, že by sem zabloudil nějaký zoufalý Čech. A v ceně je zřejmě i servis manažerky u pultíku u vchodu do kavárny, žmoulající v ruce posmrkaný kapesník, s očima rudýma od rýmy, která vás dovede k vašemu stolku. Have you reservation, please? No.
Že rezervaci nemáte, nevadí, protože i tak je tu pár stolků volných, přestože venku zuří listopadová manifestace a Václavák je plný lidí. Pak dobrých deset minut čekáte, než si vás někdo všimne a začne na vás mluvit anglicky, no a pak se svěříte blonďaté Holanďance, Američance, těžko říct, že chcete nějaký dezert a espresso. S milým úsměvem vás blondýna pošle přes celou kavárnu k baru, kde je pár sladkých kousků pod sklem, z nichž nejsympatičtější je právě ta hnědá kostka politá čokoládou s oříšky.
No a pak u stolku začnou manévry s damaškovými ubrousky, které servírka pokládá obřadně na stůl z tácu alpakovými kleštěmi… Očekáváte tudíž slušný standard. Ten deklarovaný pětihvězdičkový. Jenomže se ho nedočkáte. Espresso přinesou, ale mléko a cukr nikde. Zato u přeslazeného cheesecakeu je čokoládová placička s písmenem symbolizujícím světový hotelový řetězec, který tohle všechno provozuje. Že by světoví odborníci nevěděli, že mléko, které přinesou až na vaši výslovnou žádost, by nemělo být ledové, ale teplé, a možná i trochu napěněné? A cukr? Můžeme dostat cukr? Thank you.
Café Evropa
Opřená o vypolstrované dřevěné obložení stěny vykládané perletí a upíjející překvapivě skvělé espresso, jsem v neděli pozorovala tuhle krásnou secesní kavárnu a vzpomínala. Tam, kde je dnes bar, stával klavír, na který hrál klavírista celý večer klasické barovky nebo prvorepublikové šlágry…Žádný reprodukovaný popík jako teď. Místo pseudo thonetek s výpletem, které tady dnes jsou a k secesnímu interiéru se vůbec nehodí, se sedělo na židlích se sametovým potahem. Dva vrchní zvládli roznášet turka ve skle, nebo vídeňskou kávu se skutečnou šlehačkou a rakvičky nebo sacher dort, případně hit osmdesátek a nakonec i devadesátek, myslivce s kolou.
Ale hlavně: po desáté večer sem přicházela Hraběnka. Známá figura pražského podsvětí, dříve soustružnice, pak barová tanečnice, o které šla fáma, že je šlechtična, která přišla po osmačtyřicátém o majetek. Hraběnka začínala svou pravidelnou noční pouť v nedalekém vykřičeném Narcisu, obešla pár dalších pražských obskurních podniků a vrcholem jejího putování byla právě kavárna Evropa, kam vstupovala s velkou grácií a obvykle i s pugétem růží v náručí.
Byla nepřehlédnutelná v té své obligátní peleríně, s peroxidovými blond loknami, které vypadaly jako barokní paruka, nalepenými řasami a brutálním černým mascarem kolem očí, bílým makeupem, růžovým zdravíčkem na tvářích a ověšená spoustou náramků, prstenů, náhrdelníků… Kolik jí mohlo být? 65, 70, nebo 75? Na svém stolku v rohu naproti klavíru měla okamžitě připravenou pravidelnou dvojku červeného.
Hraběnka v roce 1988
O Hraběnce se vyprávěly legendy a Filip Renč o ní v roce 1988 dokonce natočil krátký dokument nazvaný Srdíčko. Hraběnka ho pozvala i do svého bytu, kam nikdy nikoho nepouštěla, protože, jak tvrdila svým skřehotavým hláskem, nechce, aby ji někdo vykradl, a předvedla mu dokonce v jakési továrně práci u soustruhu.
Kavárna Evropa, která bývala součástí prvorepublikového hotelu Šroubek, byla ve své době symbolem luxusu. A ve zdech to tu pořád bylo, i když byl v roce 1951 hotel znárodněn a fungoval dál pod jménem Grand hotel Evropa. V 80. a 90. letech to byla milá zašívárna, kde se dalo v klidu popovídat s přáteli a upíjet při tom pár hodin jednu dvojku vína. Kde bylo decentní přítmí a příjemná atmosféra, žádné současné hry na pět hvězd. Kde se dalo v klidu randit, snít o minulosti i budoucnosti a probírat současnost, a kde byl díky Hraběnce cítit závan lehké prvorepublikové dekadence.
A kde číšníci ještě mluvili česky.
