Článek
Jsem z rodiny, kde rodiče hodnotili vzhled a oblečení u druhých. Já jsem si toho nikdy nevšímala. Když jsem šla s mamkou na nákupy, tak najednou zahlásila: „Jéžiš, vidělas to?“ Já jsem se lekla, protože jsem netušila, o čem mluví. Potom z ní „vypadlo“, že dotyčná měla třeba velký prsa a výstřih, „blbou“ barvu šatů, „šíleně křivej“ nos nebo něco podobného. Když jsem o někom z mých kamarádů mluvila doma, tak otčím prohlásil: „To je ta s tím hébcem?“ (tím mínil, že kamarádka má větší nos) nebo v případě tělocvikářky na střední: „To je ta suchá lípa?“
Kdysi dávno (cca před 30 lety) jsem něco podobného udělala také. Byli jsme s manželem na nákupu a já jsem si všimla hodně prostorově velké slečny, která měla minišaty. Hned jsem to hlásila manželovi, stylem: „No ty jo, tlusťoška v minišatech, to je trapas.“ Manžel mě tehdy dost tvrdě setřel slovy: „Jsi povrchní husa! Myslíš, že když je tlustá, tak má v tomhle vedru bejt zahalená?“ Měl pravdu. Od té doby lidi nehodnotím. Pravdou je, že pokud je někdo nějakej (tlustej, hubenej, malej, velkej….), mně tím neubližuje. Takže pokud si vezme prostorově výrazná dáma minišaty, klobouk, na klobouk péro a do ruky třeba doutník, tak mně to může být jedno. Pokud nikoho neomezuje, nikomu neubližuje, tak ať si chodí, jak se jí to líbí. Totéž chlap… Má pupek a krátké tričko? No a co? Ponožky v sandálech? No a snad mi tím ubližuje?
Další kapitolou je zvednuté prkýnko na WC. Pokud je manžel natolik schopný prkýnko na WC zvednout, jsem já natolik schopná prkýnko sklopit. Nevidím problém.
Už jsem se o sobě dozvěděla, že prý jsem ženský šovinista, protože se zastávám chlapů. No vlastně je to pravda, obecně mám chlapy radši než ženský. Už jen v šéfovské pozici. Ženská je náladová, hysterická, protivná, až zlá. OK, chlapi to umí také, ale já jsem se v roli šéfů setkávala spíš s těmi pohodovými, s přehledem, analytickými schopnostmi, nepomlouváním druhých, smyslem pro humor… Za svůj ne úplně krátký život jsem zažila jako vedoucí obě pohlaví a jednoznačně mi jako lepší šéf vychází chlap.
Proč to vlastně píšu? Protože si myslím, že bychom se opravdu neměli starat o to, co kdo kupuje a co nosí, jak vypadá. Mimochodem myslíte si, že ten člověk s tak trapně křivýma nohama by nechtěl mít rovné a štíhlé nožky? Že plešatý by radši měl na hlavě hřívu? Hrbatý rovná záda…?
Jsem přesvědčená o tom, že se pořád hodně lidí stará o druhé. Pravděpodobně proto, že si zvyšuje vlastní ego. Jiný důvod v tom nevidím.
Aneb, jak zpíval Pavel Dobeš:
D
Říká se, že bude príma na světě,
G A D
cha cha cha cha cha cha cha,
až si každý před svým prahem zamete,
G A D
cha cha cha cha cha cha cha …
