Článek
Potom jsem chodila do další školy, odmaturovala jsem, na vejšku jsem nešla natruc rodičům (chtěli se chlubit dcerou vysokoškolačkou… jasně, moje chyba), našla jsem si práci. Potom byla revoluce, vzala jsem si otce mé dcery, žili jsme tak, jak to šlo. Vzhledem k tomu, že platy byly zatím stejné jako v „socíku“ a zboží skokově zdražilo, tak to nebylo na vyskakování, ale nějak to vždycky vyšlo.
V socialismu bylo zcela běžné, že člověk nastoupil do práce, tam postupně získával vyšší pozici a potom šel do důchodu. Avšak „revoluce“ trhla oponou a najednou bylo špatné, zůstávat na stejné pozici víc než 5 let. Také bylo „modernější“ dojíždět do práce daleko.
OK, opět jsem se přizpůsobila a měnila pozice, byla jsem „IN“. Plat mi stoupal, ceny také…
Chvílemi to bylo jak na horské dráze. S druhým manželem jsme se řítili od vyšších platů k těm nižším, pak zase k vyšším. Děti odrostly, najednou to bylo lepší a lepší (no, i když…).
Samozřejmě, že na té cestě byly (a jsou) děti, tchyně a důchodci.
„Právo“ na dárky mi objasnil otčím: „Nikdo nemá povinnost ti něco dávat, takže buď vděčná, když ti někdo cokoliv dá“. I když mi to tehdy připadalo nespravedlivé, tak jsem si po pár letech tuhle radu vzala k srdci. Vlastně je to pohoda. Dostanu například tričko, které se mi k mému fototypu vůbec nehodí a řeknu: „Děkuju, ty jsi hodná, to je krásný tričko“ (ono to třeba je opravdu krásný tričko, jenže hnědá na mně vypadá příšerně). Následně mám několik možností: 1) tričko někomu dám s tím, že jsem dostala barvu, která se mi nehodí; 2) tričko nosím doma; 3) tričko hodím do kontejneru Diakonie. Nechci za to od nikoho žádné peníze ani protislužbu, ale jsem ráda, že dotyčná osoba na mě nezapomněla. Netvrďte mi nikdo, že umíte u každého obdarovaného na 100 % odhadnout, co se mu bude líbit.
Péct cukroví nemusím. 30 let dělám dva druhy, na kterých jsme se doma dohodli (vanilkové rohlíčky a nepečený salám). Vzhledem k tomu, že syn cukroví nejí vůbec, dcera s námi již nebydlí, … z těch dvou druhů jí manžel jeden a já druhý, ovšem spotřeba se nám s věkem snižuje, tak snižujeme i dávky. Nemám potřebu někde roznášet pečivo a chlubit se tím, jak se nám letos povedlo a následně fňukat, jak je to máslo drahé a že už na to nemám.
Důchodců máme v rodině asi také dost, ale nemám pocit, že by s tím byl zásadní problém. Vzhledem k tomu, že ani o holi nechodí, tak ani nikoho nemlátí, asi jsou vcelku mírumilovní. Dokonce všichni jezdí autem, což mají povolené od lékařů (vím, že příbuzná má občas nějaké body za rychlost, ale jinak nic).
Ty potvůrky vnučky občas „nesežerou“ v restauraci celou porci! Dokonce se stalo, že starší vnučka vylila na ubrus limču. Sice děda dal dýško skoro stovku, ale možná, že jsme ohrozili celý tým restaurace a k tomu i všechny hosty, protože tohle se přece nedělá!
Syn (22) se mi včera přiznal k tomu, že když pustí v MHD někoho sednout, přidrží mu dveře u metra, případně se na někoho v MHD usměje, že mu to dělá radost. Ovšem je to určitě lump, nemakačenko a mamánek! Do práce ho vzali na dobu určitou, zákazník už žádné služby nepožaduje, takže syn je bez práce (samozřejmě, že bude hledat, není „vyžírka“, a navíc rád cestuje, takže peníze potřebuje), ale bydlí u maminky, protože tu je volný pokoj a za pronájem jiného bytu by dal ¾ výplaty. No… upřímně řečeno, já vím, co dělám a proč to dělám, nicméně si fakt myslím, že než dávat nesmysl za podnájem, je lepší sdílený pokoj u rodičů a šetřit si. Na co? Na cestování, bydlení… já nevím, dneska je toho hodně, na co se dá šetřit. Nicméně syn peníze z okna nevyhazuje. Takže ať si šetří a já mu přenechám pokoj, který bychom stejně smysluplně nevyužili.
To jsem jen tak shrnula pocity z článků, které jsem v posledních dnech přečetla. Už v názvu jsem napsala, že to je prostě „binec v hlavě“.
