Článek
Pokud se cítíte osamělí nebo ztracení, věřte, že existuje cesta ven. Stačí udělat první krok a začít pracovat na sobě. A pak možná…
---
Jmenuji se Hanka a je mi už přes padesát. Můj život byl dlouho protkán osamělostí, nejistotou a strachem z odmítnutí. Od dětství jsem byla tichá, uzavřená a stranila se kolektivu. Ve škole jsem se stala terčem krutého žertu, když mě spolužák Radek pozval na rande jen proto, aby se mi následně veřejně vysmál za moji nezkušenost. Celá škola si na mě ukazovala a já probrečela spoustu nocí. Tato událost ve mně zanechala hlubokou jizvu a utvrdila mě v přesvědčení, že nejsem hodna lásky. Školní léta jsem nějak protrpěla a těšila jsem se, až vypadnu, že v práci mezi dospělými bude lépe.
Po škole jsem se tedy vrhla do práce s nadějí, že se vše změní. Bohužel, i tam jsem čelila drsným posměškům a ponižování. Muži vycítili mou nezkušenost a stala jsem se terčem jejich žertů. Pracovala jsem na dráze a tam umí někteří chlapi být pěkně drsní. Nebo aspoň tehdy před lety ano. Mysleli si, že jsou vtipní, ale bolelo to. Strašně! „Nezkušená stará panna“ bylo ještě to nejmenší. Zavřela jsem se do sebe a rozhodla se, že s žádným chlapem už nikdy nic mít nechci. Všichni jsou stejní. Od té doby jsem podvědomě vyhledávala pouze ženské kolektivy. Ne, že by ženské byly lepší, ale jestli pomlouvaly, tak aspoň v mojí nepřítomnosti.
Roky plynuly a já se vrátila k mámě, abych nebyla sama. Po pravdě, samota mě ubíjela. Toužila jsem po lásce, ale strach z odmítnutí a stud mě paralyzovaly. Představa, že bych někomu přiznala svou nezkušenost, mě děsila. Čím jsem byla starší, tím víc.Cítila jsem se jako outsider, který nemá nejmenší šanci na štěstí.
Jednoho dne jsem se rozhodla, že už takhle dál žít nechci. Že musím zkusit aspoň něco. Začala jsem pracovat na sobě, navštěvovala jsem semináře rodinných konstelací a meditace. Postupně jsem si uvědomila, že mé chování ovlivňují vzorce z dětství a že i já mám právo na lásku a štěstí.
Dnes se cítím silnější a snad i vyrovnanější. Učím se mít ráda sama sebe a přijímat se takovou, jaká jsem. Vím, že cesta k lásce není jednoduchá, ale věřím, že každý má právo na štěstí. Jen… Vím, že ten blok tam stále někde je. Stále někde uvnitř slyším to posměšné „nojo, stará panna!“ a vůbec si nejsem jistá, že někdy dokážu někomu přiznat, že ve svém věku nevím o sexu téměř nic. Chtěla bych poznat lásku, mít někoho, na kom mi bude záležet a komu bude záležet na mě. Já vím, romantické představy z Hollywoodu… Ale naděje, ta zůstává.
