Článek
S Klárou jsme se znaly od první třídy. Seděly jsme spolu v lavici, dělily se o svačiny a kreslily si tajné mapy pokladů na okraje sešitů. Byla to ta opravdová, dětská kamarádství, která přežijí všechno — nebo jsem si to alespoň myslela. Společně jsme prošly základkou, gymplem, prvními láskami, rozchody, i dospíváním. Měla jsem pocit, že mezi námi neexistují žádná tajemství. A pak, jednoho dne, jsem pochopila, jak strašně moc jsem se mýlila.
Vdávala se před třemi lety. Vzala si Lukáše, našeho bývalého spolužáka. Tehdy jsem byla upřímně šťastná. Nejen kvůli ní, ale i kvůli tomu, že to celé dávalo smysl — znali jsme se od malička, Lukáš byl vždycky takový klidný, zodpovědný typ. Ideální muž pro Kláru, která byla naproti tomu plná energie, spontánní, srdcem trochu bohémka. Vzájemně se doplňovali. Na svatbě jsem jim popřála všechno štěstí světa a opravdu tomu věřila.
Až donedávna.
Byl to obyčejný pátek. Šla jsem z práce dřív, protože mě bolela hlava, a rozhodla jsem se projít centrem než pojedu domů. Bylo kolem čtyř odpoledne, slunce svítilo, ale já se cítila nějak nesvá. Možná jsem to už tehdy tušila.
Když jsem je uviděla, nejdřív mi nedošlo, o koho jde. Stáli kousek od kavárny, kde jsme s Klárou trávily tolik odpolední. Objímali se. Ona měla dlouhé vlasy, které jí padaly na ramena, a šaty, co se v letním vánku vlnily jako záclona v otevřeném okně. On měl ruce kolem jejího pasu, smál se. Pak ji políbil. Nebyla to žádná náhodná pusa. Byla dlouhá, něžná… a úplně špatně.
Ztuhla jsem. Když jsem si uvědomila, že ten muž je Lukáš, málem jsem se pozvracela. Pořád jsem doufala, že se pletu. Že je to někdo jiný. Ale ne — poznala jsem ho podle toho, jak si rukou zajel do vlasů, než ji znovu objal. Tenhle pohyb dělal pořád, ještě na škole, když byl nervózní nebo šťastný.
Ušla jsem pár kroků a otočila se. Oni mě neviděli. V tu chvíli jsem netušila, co dělat. Fotit? Jít za nimi? Zavolat Kláře? Nakonec jsem šla domů, celá roztřesená, a sedla si na gauč. Asi půl hodiny jsem jen koukala před sebe. Pak jsem si nalila sklenku vína a napsala Kláře zprávu: „Potřebuju s tebou mluvit. Dneska se stalo něco, co ti musím říct osobně.“
Ozvala se za pár minut. „Můžeš přijet? Lukáš má noční.“
Byla jsem u ní za půl hodiny. Seděla na balkóně, nohy si podložila dekou, jako to dělávala vždycky. Přinesla mi čaj, i když jsem nechtěla, a pak se usmála: „Tak co se děje?“
A já jí to řekla. Pomalu, opatrně. Viděla jsem, jak se její úsměv ztrácí. Jak se jí zužují oči, jak ztěžkne dech. Když jsem dořekla poslední slovo, neřekla nic. Jen seděla a dívala se do zahrady. Po chvíli vstala, vzala šálek s čajem a odešla do kuchyně. Následovala jsem ji, ale zarazila mě pohledem.
„Jsi si jistá, že jsi viděla jeho?“ řekla tiše.
„Kláro… znám ho celý život.“
Přikývla, ale oči se jí zaleskly.
„Možná… možná jsi se spletla.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vím, co jsem viděla. Neříkám to proto, abych ti ublížila. Říkám to proto, že tě mám ráda.“
V tu chvíli jsem si myslela, že mě obejme. Že se rozpláče. Že mi poděkuje.
Ale nic z toho se nestalo.
Odešla zpátky na balkón a já už ji neviděla plakat ani mluvit. Když jsem se zeptala, jestli chce, abych zůstala, jen zavrtěla hlavou.
Druhý den mi neodepsala. Ani ten další. Týden, dva… a ticho. Zavolala jsem jí, nedostupná. Napsala jí dopis, nechala ho u ní ve schránce. Nic.
A pak mi přišlo jediné slovo v SMS: „Přestaň.“
Nevěřila jsem tomu. Byla jsem v šoku. Jako by všechno, co jsme spolu prožily, najednou přestalo existovat. Místo vděku nebo aspoň pochopení jsem dostala odmítnutí. Ticho, které se proměnilo v prázdnotu.
Dlouho jsem si říkala, jestli jsem udělala chybu. Možná jsem to neměla říkat. Možná jsem měla mlčet. Možná jsem měla počkat, jestli se jí sám přizná.
Ale jak? Jak bych jí mohla lhát? Mlčet a tvářit se, že se nic nestalo? Jak bych mohla snášet, že žije ve lži, zatímco její muž běhá za jinou?
Bylo to jako truchlení. Ne za Lukášovu zradu — ale za ztrátu Kláry. Cítila jsem se opuštěná, zrazená, jako bych byla já ta zlá. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.
Možná to tak muselo být. Možná se potřebuje s tím vším vypořádat sama. Možná jednou přijde a poděkuje mi. Nebo mi aspoň odpustí.
A možná taky ne.
Ale já nelituju. Protože jsem byla upřímná. A to, i když bolí, je jediná věc, která mě drží nad vodou.
Kamarádství se někdy rozpadnou ne kvůli hádkám, ale kvůli pravdě. A pravda je, že jsem ji milovala jako sestru. A právě proto jsem jí to řekla
