Článek
S autorkou bohužel musím naprosto souhlasit a zjistila jsem to bohužel na vlastní kůži. Ty trapné a nevkusné články o seniorech jsou bohužel jen špičkou ledovce, ukazující náladu ve společnosti a pohled na seniory, ke kterému je dnešní mladá generace vychovávána. Tak jsem už kolikrát na vlastní adresu slyšela „ta bába“, i když mám do důchodu ještě téměř deset let a troufám si tvrdit, že ke staré babičce s šátkem mám na míle daleko. Stále ale platí, že člověk je oficiálně seniorem (a má možnost získat senior pas) od 55 let věku. To samotné mi přijde dost dehonestující a neodpovídající skutečnosti. Za socialismu byla 55letá žena akorát na odchodu do penze, dnes má ještě deset let do důchodu a brzy to bude ještě víc.
Na lidí přes 50 je pohlíženo jako na ty, co neumí s technologiemi, nechtějí se nic učit a neumí jazyky. To si myslí, že posledních třicet let žijeme na Marsu? S technologiemi normálně pracujeme a minimálně angličtina se v zahraničních společnostech používá na denní bázi.
Vláda zvyšuje věk odchodu do důchodu a mám pocit, že k nějakým pobídkám se vůbec nemá. Člověk by řekl, že se zvyšováním důchodového věku a všeobecně známým náladám ve společnosti, by měli zajistit nějakou informační kampaň, vytvořit pobídky, které by motivovaly zaměstnavatele k přijímání starších zaměstnanců. Ale ne, nic! Lidi, pomozte si sami, od nás nic nečekejte! To je strategie zatím všech vlád.
Sama jsem zkoušela najít novou práci. O tu starou jsem sice zatím nepřišla, ale protože jsem dlouhodobě nespokojená, zkusila jsem to. Bohužel statistiky nelžou. Pokud jsem do životopisu napsala cokoliv, co by pomohlo určit můj věk, nedočkala jsem se ani odpovědi. Nejen, že mě nikdo nezval na pohovor, ale nenapsali ani „trhni si nohou, bábo“. Prostě nic! Zkusila jsem tedy strategii, kterou tady radila myslím Darth Zira a nenapsala jsem do životopisu žádná data. Známá personalistka mi od toho sice zrazovala, že to vypadá samo od sebe už podezřele, ale za zkoušku člověk nic nedá. Výsledek byl o něco lepší, pár pozvání přišlo. Bohužel už při mém příchodu bylo vidět ty protáhlé obličeje „zase nějaká stará rašple!“ Naprosto všichni z těch, co mě pozvali, hned na začátku otevřeli to, proč jsem zatajila věk. Jasně ukázali, co je pro ně nejdůležitější. Není to vzdělání, není to praxe, nejsou to znalosti, je to věk. Jedna personalistka se mi zeptala i na to, proč by mě měli přijmout, když za pár let budou muset hledat a zaučovat někoho jiného, protože já půjdu do důchodu. Když jsem kontrovala, že těch pár let, je ještě téměř deset, řekla na to, že jejich výhledy jsou delší. Co na to říct…
Jak jsem dopadla je jasné. Stále jsem na svém původním místě, jen obohacená o pár hodně nepěkných zkušeností. Holt mi nezbývá než se spokojit s prací, která mě nebaví a s nízkým platem, který už několik let téměř neroste. Prostě jedinou alternativou je krátkodobá podpora v nezaměstnanosti a pak asi některý z místních mostů. Vláda se dohaduje o nesmrtelnosti brouka, ale to, co by udělat měli, do toho se nehrnou
