Článek
Jmenuji se Julie a jsem matka dvou krásných, zdravých dcer. Když to tak napíšu, měla bych cítit jen vděčnost a štěstí. A opravdu, v každodennosti se často raduji z jejich smíchu, prvních slov, malých úspěchů ve školce i z jejich objetí před spaním. Ale i přes to všechno se ve mně mísí hořkost, kterou nedokážu jen tak setřást.
Tchán.
Tchán dokázal zkalit každé oznámení, každou radostnou událost kolem našich dětí. Pamatuju si, jak jsme s manželem seděli u nich v obýváku, když jsem poprvé oznámila, že čekáme dítě. Neptal se, jak se cítím, jestli je všechno v pořádku. Jeho jediná otázka zněla: „Doufám, že to bude kluk.“ S úsměvem jsem odvětila, že nám na pohlaví nezáleží, hlavně že bude zdravé. On se ušklíbl a řekl: „To říkají ženský, co neumějí udělat chlapa.“
Brala jsem to tehdy jako špatný vtip. Tchán byl vždycky trochu „svůj“, jak říkala moje tchyně. Jenže když jsme později oznámili, že čekáme holčičku, jeho výraz se změnil. Zklamání bylo tak očividné, že i můj manžel ztratil řeč. „No nic,“ řekl tchán suše, „hlavně že jste si to natrénovali, příště už snad něco pořádného.“
Narodila se Eliška. Anděl s blonďatými vlásky a neuvěřitelně zvědavýma očima. Byli jsme šťastní. Až na jednu výjimku. Tchán se nikdy nepřišel podívat do porodnice. Když jsme ho pozvali na návštěvu, seděl, mlčel, a pak pronesl: „Snad příště.“
Čas plynul. Druhé těhotenství bylo neplánované, ale přijaté s radostí. A pak přišlo další oznámení – opět holčička. A tehdy začalo peklo.
Tchán se ani nesnažil skrývat svůj vztek. Ve společnosti přátel a příbuzných prohlašoval, že jeho syn je „bačkora“, „měkkýš“ a že ho „ta ženská ovládá tak, že už ani pořádného syna nezplodí“. Tím „tou ženskou“ samozřejmě myslel mě. Řekl i mému muži do očí, že selhal jako chlap. A přede mnou? „Víš, Julie,“ řekl mi jednoho dne s kamennou tváří, „kdybys byla pořádná ženská, tak rodíš syny. Ale vy dneska, to jen víte, jak zkazit rod.“
Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Nejen kvůli sobě, ale kvůli mým dcerám. Ony za nic nemůžou. Jsou to nevinné bytosti, které by měly být milovány bez podmínek, bez očekávání. Ale jejich vlastní dědeček je odmítá. Jen proto, že nemají penis.
Když se narodila Terinka, tchán se tvářil, že neexistuje. Vlastně ji jako miminko viděl jen jednou a podíval se na ní s takovou směsí odporu a zhnusení, že mi z toho vážně zatrnulo.
Manžel se mi od začátku snažil být oporou. Byl rozpolcený – vyrůstal v autoritativní domácnosti, kde otcovo slovo bylo zákon. Teď se snaží vymezit, ale někdy mu chybí síla. Chápu ho, ale zároveň ho potřebuju silnějšího. Potřebuju, aby chránil nejen mě, ale i naše dcery.
Nejvíc mě zasáhlo, když Eliška, tehdy čtyřletá, po jedné návštěvě u prarodičů řekla: „Maminko, dědeček říkal, že jsem zklamání. Co to znamená?“ Slova mi zamrzla v krku. Jak může někdo tak malému dítěti říct něco tak krutého?
Od té chvíle jsme návštěvy omezili. Už tam nechodíme, když je tchán doma. A pokud trvá na setkání, tak jen na neutrální půdě a za přítomnosti manžela. Já s ním nemluvím. Ne proto, že bych chtěla vyvolávat rozkol, ale protože si chráním vlastní zdraví. Duševní i fyzické.
Naučila jsem se říkat ne. Už se nenechávám shazovat ani manipulovat. A učím tomu i své dcery – že nejsou méněcenné jen proto, že se narodily jako dívky. Že hodnota člověka nespočívá v pohlaví, ale v jeho činech, lásce a odvaze být sám sebou.
A tchán? Možná jednou pochopí, co všechno ztrácí. Ale to už bude na něm. Já už se nehodlám omlouvat za to, že jsem máma dvou úžasných holek.
