Článek
Vždycky jsem si představovala svůj velký den jako něco nádherného. Miloš a já jsme snili o svatbě v kostele – o varhanech, jejichž tóny se ponesou prostorem, o plném kostele, kde se sejdou naše rodiny a přátelé, o okamžiku, kdy mě tatínek celou v bílém povede uličkou až k Milošovi. V hlavě jsem měla ten obraz už od dětství, a čím blíž jsme byli ke dni svatby, tím jasnější a krásnější mi připadal. Bílá princezna v chrámu lásky…
Jenže realita měla jiné plány.
Když jsme se sešli poprvé s oběma rodinami, abychom všechno doladili, atmosféra byla napjatá už od začátku. Matky… Ach, naše matky. Stačila jediná věta, jedno špatně zvolené slovo, a bylo to. Hádkám nešlo zabránit. Bylo to trapné, bolestivé a hlavně – zbytečné. A pak přišlo ultimátum: moje máma odmítla přijít, pokud tam bude Milošova. A jeho máma zase prohlásila to samé. Jak dvě hysterky.
Myslela jsem, že to vyšumí. Že se uklidní. Jenže nestalo se. Ostatní členové rodiny se rychle postavili na jednu nebo druhou stranu a já sledovala, jak se náš sen o velké svatbě rozpadá přímo před očima.
Najednou jsme stáli před kostelem, který měl být plný lásky a radosti, a představovali si, jak tam bude sedět jen pár přátel. Kdo by mě vedl k oltáři, když táta řekl, že nepůjde, aby "nezradil rodinu"? Kdo by mi tam vůbec byl? A kdo by pak zvedl skleničku na naše štěstí?
Srdce mi pukalo, ale věděla jsem, že s rodinou nehnu. Mluvili jsme s Milošem dlouho do noci, přemítali, vymýšleli varianty… Ale všechno vedlo ke stejnému závěru. Nešlo to zachránit.
Nakonec jsme se rozhodli pro malou svatbu na úřadě. Jen my dva, naši svědci, bez nervů, bez hádek, bez přetvářky. Nebylo to to, co jsem si vysnila, ale bylo to naše rozhodnutí. A bylo to čisté.
A možná právě v tom bylo něco krásného – že jsem si i v té hořké chvíli mohla být jistá jednou věcí: že i bez varhan, bez dlouhé uličky a bez hromady hostů, budu stát po boku člověka, kterého miluju.
A to je nakonec všechno, na čem záleží, že? Naším rodinám to ale asi odpustit nedokážu. Měl to být náš velký den. A kvůli dvěma bláznivým hysterkám, co nedokážou ani na chvíli překousnout svoje ego, je všechno pryč. Všechny sny a přání.
