Článek
Někdy mám pocit, že víc uklízím než žiju. Ne že bych byla nepořádná — jenže když máte doma tříletá dvojčata, pojem „čisto“ dostává úplně nový rozměr. A pak je tu ona. Moje tchyně. Marie.
Marie je žena, která už při prvním pohledu vzbuzuje respekt. Má vždy dokonale upravené vlasy, nalakované nehty a rovná záda jak královna. A taky ostrý jazyk jako břitvu. Vím, že mě nikdy neměla ráda. Prý jsem si „v jejího syna omotala jako chobotnice kořist“. Ano, tak to jednou řekla, když si myslela, že ji neslyším. Od té doby mi bylo jasné, že její lásku si nezískám ani kdybych vyhrála Nobelovu cenu za mateřství. Prostě její synáček si špatně vybral. Měl na doktorku, nebo inženýrku a on si vezme obyčejnou účetní!
Každý týden, většinou v neděli odpoledne, k nám jezdí na návštěvu. Děti se těší, protože vždycky přiveze krabičku bonbonů a plyšáka z vietnamské tržnice. Já se netěším nikdy. Mě totiž pokaždé čeká její inspekce. A věřte mi, to není žádná přehnaná metafora. Má prostě utkvělou představu, že mi musí aspoň jednou týdně připomenout, jaká jsem neschopná špindíra.
Už v sobotu večer začínám gruntovat. Manžel většinou zmizí — buď s výmluvou na práci, nebo že jde něco opravit do sklepa. A já, ozbrojená mopem, hadry a litry Sava, začnu ten obvyklý maraton. Vysát, vytřít, utřít prach, vydrhnout koupelnu, vyleštit zrcadla, srovnat dětské knížky podle velikosti, a hlavně — nenechat NIKDE žádnou kostku, žádné autíčko, žádnou skvrnu na stole, ani otisk malého prstíku na skle. Někdy se cítím jako Popelka, jen místo prince čekám na tchyni s bičem z jazyka.
Ale s dvojčaty je to boj. Jakmile uklidím obývák, Adam mi přiveze bagr plný kostek a vyklopí je uprostřed koberce. Anebo Terezka najde čokoládu, co zůstala po Mikuláši, a rozhodne se, že bude malovat na zeď. Někdy se mi chce brečet. Když konečně v neděli ve dvě vše vypadá jakž takž a zazvoní zvonek, mám za sebou dvanáct tisíc kroků, tři kávová sedativa a nervy v háji.
Marie vejde dovnitř a začne. Ani si nesundá kabát a už se dívá po chodbě, jestli jsou boty srovnané. Pak přejede prstem po horní části rámu dveří — jednou tam našla prach. Od té doby to kontroluje pokaždé. A pak samozřejmě následuje její obligátní:
„No jo, Jarko… já chápu, že když někdo nemá smysl pro pořádek, tak to prostě nejde naučit. Ale když máš děti, měla bys jim jít příkladem.“
Usměju se. Neříkám nic. Kdybych otevřela pusu, buď bych začala křičet, nebo brečet.
Pak si sedne do kuchyně a začne další část revize. Jednou si všimla, že máme otisky na mikrovlnce. Mikrovlnce! Od té doby ji leštím i zevnitř. Ale tentokrát, přestože jsem uklízela jako šílená, najde zapomenuté autíčko pod stolem. Adam ho tam nacpal pět minut před jejím příchodem. Marie se sehne, vytáhne ho a podá mi ho, jako by držela mrtvou krysu.
„No vidíš. Tohle by se u mě doma nikdy nestalo. Já s tvým mužem měla doma pořádek. Nikdy jsme po zemi neměli žádné hračky. A víš proč? Protože jsem ho vedla k disciplíně.“
Podívám se na manžela, který si mezitím otevřel noviny a dělá, že neslyší. Mám chuť mu ty noviny přehodit přes hlavu. On tohle všechno ví. Všechno slyší. A nikdy nic neřekne. Prý „máma je taková, nezměníš ji, hlavně si to neber“.
Jenže já si to beru. Každý její pohled, každou její větu, každý povzdech, když najde drobek na podlaze, každý úšklebek, když se děti začnou hádat nebo když jí nabídnu „jen“ obyčejnou bábovku. Vždyť posledně poznamenala:
„Bábovka je suchá. Kdyby sis radši místo těch blogů na telefonu otevřela kuchařku, naučila by ses i něco normálního.“
A přitom já žádné blogy nečtu. Na to nemám čas.
Jednou, možná za pár let, jí to všechno řeknu. Možná jí jednou vrátím všechno to, co jsem spolkla. Ale zatím mlčím. Kvůli dětem. Kvůli manželovi. Kvůli tomu malému kousku klidu, který si chráním jako poklad.
Ale jednoho dne… jednoho dne možná najde autíčko pod stolem a já jí na to řeknu:
„Ano, paní Marie, našla jste ho. A víte co? Znamená to, že moje děti si hrají. Že tu žijí. A že tenhle dům je domov, ne muzeum. A jestli vám to vadí, můžete zůstat doma.“
Zatím to ale říkám jen ve své hlavě. A dál leštím mikrovlnku
