Článek
Od malička mi máma říkala, že nemám mluvit, že tím kazím dojem. „Když už jsi tak ošklivá,“ říkávala, „nemusíš ještě každému ukazovat, jak jsi hloupá.“ Byla to věta, která mě pronásledovala jako stín. Zůstávala se mnou i ve chvílích, kdy jsem byla sama. A věř mi, že sama jsem skoro pořád. Kdykoliv jsem měla z něčeho radost a chtěla jsem se svěřit, nebo jsem snila o tom, co budu dělat, až budu velká, vždy mě utla touto větou. Kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela! Když jsem byla starší, už jsem nějaké svěřování se ani nezkoušela. Ať se stalo cokoliv, držela jsem to v sobě, protože na hloupé řeči jedné šeredky není nikdo zvědavý.
Ve škole jsem se nehlásila, i když jsem znala odpověď. Na večírcích jsem jen seděla v rohu a tiše doufala, že si mě nikdo nevšimne – a zároveň strašně toužila, aby si mě někdo všiml. Abych nebyla tak sama. Jenže když už někdo přišel, jako by mámin hlas ve mně spustil sirénu: „Drž hubu. Nic neříkej. Když budeš zticha, možná tě nepošlou pryč, možná se nevysmějí tvojí stupiditě.“
Dnes mi je přes čtyřicet. Mám práci, která mě příliš neživí, ale přežiju. Mám byt, kde si můžu zamknout dveře a dělat, že svět venku neexistuje. A mám ticho. To ticho, které jsem se naučila mít ráda. Protože v něm nemusím čelit tomu, co si o mně kdo myslí. Jenže víš co? V tom tichu začínám slyšet jiný hlas. Slabý, nejistý, ale můj vlastní.
Občas si dovolím říct si nahlas: „Možná nejsem hloupá. Možná nejsem ošklivá. Možná… jsem jen člověk, který uvěřil lži. A možná, opravdu jen možná, přijde den, kdy se podívám do zrcadla a usměju se. Ne protože budu dokonalá. Ale protože budu svá.“ Jenže, pak se v hlavě ozve hlasitý hlas: „Radši se moc neukazuj, nemusí každý hned vědět, že nejsi jen ošklivá, ale i hloupá!“ A já se stáhnu. Bolí to. I po tolika letech to bolí. Navíc ta samota! Ze začátku byla fajn, nemusela jsem přemýšlet o tom, abych někoho neobtěžovala. Jenže čím jsem starší, tím víc na mě doléhá. Tím víc bych chtěla někoho, kdo by mě měl úplně obyčejně rád. Takovou jaká jsem. Komu by nevadila hloupá a ošklivá ženská. Kolikrát, když si kolegyně stěžují na své partnery, jak dělají to, či ono a jak je děsně štvou, tiše závidím. Závidím jim ty malicherné problémy, nad kterými bych já klidně mávnula rukou. Závidím jim a ony vůbec netuší, jak šťastné ve skutečnosti jsou.
