Článek
Bylo období socialismu opravdu tak děsivé, jak si dnes někteří lidé představují? Komunisti byli, jací byli, ale ani oni nebyli všemocní a nemohli být všude a mít přehled o všem. Měli ale výjimečnou schopnost využívat služby různých „zmetků“ a „křiváků“, kterých má každá společnost vždy víc než dost. Pak záleželo na tom, mezi jaké lidi se dostanete. Protože ta doba nebyla až tak o nějakých oficiálních zákazech a příkazech. Spíš o tom, na jakého blbce narazíte a jakou moc ten který blbec nad vámi bude mít. Já měla v tomto ohledu asi velké štěstí, protože jsem nikdy žádné problémy neměla. Ve škole mě nikdo nebuzeroval kvůli oblékání a líčení a v práci mě víceméně nechávali na pokoji. A to jsem si občas „neviděla do pusy“, a přesto se nikdy nenašel v okolí žádný udavač. Sice se občas objevil někdo děsně uvědomělý, kdo si myslel, že bych se měla aktivně zapojovat do svazu mládeže a nevím čeho ještě, ale moje přirozená lenost a nechuť se jakkoli a s kýmkoli družit je brzy přesvědčila, že ze mě prostě uvědomělá soudružka nikdy nebude. A dali mně pokoj. Možná zase jen velké štěstí, nevím.
Vždycky bylo všechno hlavně o lidech.
Každopádně srážka s blbcem je malérem v každém režimu. A pokud ten blbec ještě má pocit moci nad vaším životem, může z toho být pěkná polízanice. Naštěstí byli vždy v menšině a pokud jste měli štěstí, žili jste celkem v poklidu. Jediný problém, který člověk musel řešit, bylo, jestli vyjde s penězi a že zrovna v obchodě není to či ono. Nějaká politika byla jen takový šum v pozadí. (Pro případné rejpaly rovnou uvádím, že píšu o sedmdesátých a osmdesátých letech, která pamatuji)
Co se týká oblékání, měla jsem babičku, která uměla skvěle šít a tetu v Německu, která občas poslala nějaké módní oblečení, nebo Burdu se střihy. Takže nebyl problém mít džíny, i když to nebyly žádné Lewisky, nebyl problém mít trička a mikiny s anglickými nápisy. Minisukně mě vždy míjely, na ty jsem se ani necítila, ani v tomto období nebyly extra v módě. Jediný problém, na který si vzpomínám, byl s profesorem strojírenství, který měl blbé řeči o tom, že kdyby na té mikině bylo napsáno „jsem blbec“, tak v tom hrdě vyjdu do ulic a je mi jedno, že nerozumím. Tak jsem mu ten nápis přeložila a překvapeně sklapnul. Nic víc z toho naštěstí nebylo. Ještě na základce vím, že učitelky nesměly nosit oblečení s anglickými nápisy, děti ale nikdo nebuzeroval.
Obyčejní lidé víc drželi pospolu a chránili se navzájem. Když někdo udával, velmi rychle se to rozkřiklo a všichni se pak před ním měli na pozoru. Aspoň u nás ano. Varoval by vás někdo před nebezpečím dnes?
Někdy mám pocit, že mladí si představují, že jsme žili v podobném otrockém režimu, jako má Severní Korea. Nic takového tu ale nebylo. A pokud se člověk pohyboval mezi normálními lidmi, tak si ten režim vlastně ani neuvědomoval. Za jedno proto, že děti jsou celkově přizpůsobivé a za druhé proto, že nic jiného jsme v podstatě neznali. Tak jsme nikdy neměli ani pocit, že by nám něco chybělo. Nebyli jsme ani otroci, ani žádné zoufalé existence, ale měli jsme naprosto normální dětství, na které rádi vzpomínáme. Možná raději než mladší generace, protože bylo klidnější a bez stresu. Sice byla všudypřítomná propaganda, ale už jsme jí tak nějak nevnímali. Možná dospělí si museli dávat víc pozor, nám dětem to ale bylo celkem fuk. Do pionýra jsme také chodili jen proto, že jsme tam dělali zajímavé věci, ne politiku. A občanskou nauku jsme přežili díky piškvorkám. Nebo myslíte, že ty kecy někdo poslouchal? Řekla bych, že dnešní doba je mnohem stresovější a celkově náročnější než to, co jsme žili my. Ono platí v každém režimu, že když nic nemáš, nemáš ani o co přijít. A většina lidí nic moc neměla, jen sama sebe a svoji rodinu a blízké. A tu rodinu si považovala. Dnes stačí, když čtu tady kolik lidí nesnáší vlastní rodiče, kolik lidí si stěžuje na to, či ono a odstřihlo se od rodiny… Je mi u toho smutno. A i když jsme žili v těžké době, vztahy jsou dnes horší. Mnohem horší! A to je přinejmenším k zamyšlení.
