Článek
Čtu si tu grotesku na internetu a přitom se koupu ve vlastní šťávě. Nebo spíš vařím. Nesnáším vedro. Jednatřicet stupňů pro mě vždycky znamenalo „no go“, ale začínám si zvykat. Žiju v Olomouci na rozpáleném plácku, sleduju radar, dešťové mraky nás zase obcházejí, propadám frustraci. Moc toho dělat nejde. Zatančím si u sporáku, pak dám dneska pátou ledovou sprchu a skončím v internetových diskusích. Zábavička.
Začíná mě z toho čtení mrazit. A je mi to najednou jasné. Za klimatickou změnu si můžeme sami. Ano. Sami. Ne Macinka, kterého teď od Greenpeace přes Deník N až po internetové diskuse vytahuje snad každý druhý. Ne tím, že jednou za rok odfrčíme na dovolenou. Ale tím, koho podporujeme. Nekriticky vzýváme ty, kteří nám slibují hory doly, ale hlavně po nás nic nechtějí. Žádnou zodpovědnost. Rozdělují svět na „my“ a „oni“. A za všechno přece můžou oni. To člověka vždycky zahřeje u srdíčka.
Uff. Roky se tady diskutuje o stromech na náměstí. Pak přijde architekt a řekne, že markýza je účinnější. Jasnačka, markýza vytvoří krásné mikroklima, to ví každej. Proč už dávno nemáme plán, jak dostat do města víc stromů, zeleně a vody? Místo toho se ptáme nějakých architektů na názor a u toho vesele betonujeme a asfaltujeme. Před každou vlnou veder se poseče tráva na minimum a pak světe div se, město se mění v rozpálenou pánvičku.
A mezitím se pořád dokola řeší, že parkování je právo. Že si každý chce dovézt své ctěné pozadí až ke dveřím, ideálně zdarma. Proč už dávno nemáme pořádná záchytná parkoviště? Proč nejsou rozumně nastavené parkovací zóny a návaznost na MHD? Argument, že bez aut z center měst zmizí život, neberu. Jsem přesvědčena o pravém opaku. Možná by se tam konečně objevil. Lidé přece nechodí do center měst obdivovat auta.
Je před volbami. Tak se ptám. Kolik stromů jste za poslední volební období vysázeli? Kolik metrů čtverečních zeleně přibylo? Kolik jí naopak zmizelo pod novými parkovacími místy? Jaká opatření připravujete na další vlny veder, přívalové deště nebo dlouhá období sucha? Protože vedro už není výjimka. A místo nekonečných kulturních válek bych byla ráda, kdyby se konečně začalo řešit, jak se v tomhle městě bude žít za deset nebo dvacet let.
