Článek
Profesorům z prestižních univerzit připomínal spíše náboženského fanatika než seriózního vědce. Když totiž ve dvacátých letech dvacátého století prohlásil, že specifická, divoká krajina na západě USA nevznikala miliony let, ale byla vyhloubena během několika málo hodin apokalyptickou mega-povodní, akademická elita ho označila za blázna. On se však odmítl vzdát.
Detektiv v pustině Channeled Scablands
Všechno to začalo v roce 1922, kdy Bretz začal zkoumat podivnou oblast ve státě Washington zvanou Channeled Scablands. Je to fascinující, surové místo plné hlubokých suchých kaňonů, obřích skalních stupňů a hlubokých jam vyhloubených do tvrdého čediče. Tehdejší geologická doktrína striktně věřila v teorii, že každé údolí, řeka i pohoří na Zemi vznikají výhradně pomalým, neznatelným tempem v průběhu milionů let.
Jenže Bretz se na krajinu nedíval z pohodlí univerzitní pracovny. Procházel ji pěšky, spal pod širákem a mapoval každý metr. A to, co viděl, neodpovídalo pomalému toku času. Našel tam obří štěrkové nánosy vysoké jako mrakodrapy a hluboké rýhy v tvrdé skále, které vypadaly, jako by je tam někdo vyryl gigantickým proudem vody.
Bretz došel k jedinému možnému, tehdy naprosto kacířskému závěru: touto krajinou se musela prohnat stěna vody vysoká stovky metrů. Byla to potopa nepředstavitelných rozměrů, která trhala skály a přetvářela kontinent během pár dní.
Past v elitním klubu: Sám proti všem
V roce 1927 byl Bretz pozván do Washingtonu, aby přednesl svou teorii před tehdejší geologickou elitou. Mladý vědec netušil, že se stal obětí promyšlené léčky. Akademici ho nepozvali, aby poslouchali jeho argumenty, ale aby jeho teorii veřejně zničili.
Pro tehdejší vědu byla představa náhlé katastrofy nepřijatelná, protože jim až příliš připomínala biblickou potopu světa z Genesis a oni nechtěli mít s náboženstvím nic společného.
Během přednášky se na Bretze sesypala lavina kritiky a posměchu. Starší profesoři ho drsně usadili s tím, že jeho teorie jsou absurdní. Vyčetli mu tu nejzásadnější věc: „Když tvrdíš, že tu byla největší povodeň v historii planety, kde se ta voda vzala? Kde byl ten obří rezervoár?“
Bretz na to tehdy nedokázal odpovědět. Věděl, CO ta voda udělala, ale netušil, ODKUD přišla. Zasedání opustil jako poražený muž, jeho kariéra byla v troskách a z jeho jména se stal akademický vtip.
Klíč ukrytý v ledovém jezeře
Bretz se ale nenechal zlomit a dál pokračoval ve výzkumu. Odpověď na otázku, kde se vzal obří zdroj vody, nakonec ležela stovky kilometrů daleko, v sousedním státě Montana.
Jiný vědec, Joseph Pardee, tam už dříve studoval pozůstatky obřího pravěkého jezera Lake Missoula, které existovalo na konci poslední doby ledové. Bylo to gigantické vnitrozemské moře, které držela obří, stovky metrů vysoká hráz z ledovcového ledu.
Když Pardee a později sám Bretz spojili své výzkumy, skládačka do sebe konečně zapadla. Když ledová hráz pod obrovským tlakem stoupající vody praskla, nešlo o běžné tání. Celé pravěké jezero se vyprázdnilo během neuvěřitelných 48 hodin. Pustila se stěna vody vysoká jako polovina Eiffelovy věže, která se řítila rychlostí přes sto kilometrů za hodinu krajinou. To byla ta chybějící zbraň. Přesto trvalo další desítky let, než byli staří profesoři ochotni tuto realitu vůbec připustit.
Zásah z vesmíru: Když NASA ukázala pravdu
Poslední,neprůstřelný důkaz nepřišel ze země, ale z oběžné dráhy. Na počátku sedmdesátých let dvacátého století vypustila americká NASA první satelity určené k podorbnému snímkování zemského povrchu. Když vědci poprvé spatřili satelitní snímky státu Washington z vesmíru, v sálech zavládlo hrobové ticho.
Pohled z oběžné dráhy odhalil něco, co ze země nebylo možné kvůli obřím rozměrům spatřit. Celá oblast Channeled Scablands z výšky vypadala jako obří, dokonale zachovalé, vyschlé koryto jedné divoké řeky. Na dně údolí byly satelity schopné vyfotografovat obří zvlnění terénu. Úplně stejné, jaké voda vytváří na písku na pláži, jen s tím rozdílem, že tyto zvlněné vlny byly vysoké patnáct metrů a opakovaly se každých sto metrů. Pohled z vesmíru dal J. Harlenu Bretzovi definitivně za pravdu.
Sladká chuť nejvyššího triumfu
V roce 1979 se geologická komunita rozhodla napravit jednu z největších křivd ve své historii. J. Harlenu Bretzovi bylo uděleno Penroseovo vyznamenání, vůbec nejvyšší americké ocenění, jaké může geolog za svůj život získat.
V té době mu bylo neuvěřitelných 96 let. Přežil všechny své profesory, kritiky i akademické odpůrce, kteří mu padesát let ničili život a posmívali se mu. Když medaili přebíral, neubránil se svému typickému, ostrému černému humoru.
Podíval se do sálu plného mladých vědců, usmál se a poznamenal, že ocenění sice přijímá s velkou úctou, ale má to jednu velkou nevýhodu. Všichni jeho nepřátelé jsou už totiž dávno mrtví, takže si teď nemá z koho utahovat a komu se smát do obličeje.
Podklady z kterých jsem čerpala při zpracování článku:
- Soennichsen, John: Bretz's Flood: The Remarkable Story of a Rebel Geologist and the World's Greatest Flood. (Nejdetailnější kniha mapující jeho život, boj s akademiky a satelitní snímky NASA).
- Geological Society of America (GSA): The Penrose Medal Citation for J. Harlen Bretz (1979). (Oficiální dokumenty k udělení nejvyššího ocenění).
- NASA Earth Observatory: The Channeled Scablands from Orbit. (Archivní materiály a analýzy prvních satelitních snímků ze sedmdesátých let).
